Mlýny na Loupnickém potoce I.

Úvod

Když jsem psal o stavbě Mostecké přehrady (KKM 9/64) a prohlížel archivní materiál, četl jsem ve zprávě městské rady ze dne 11. XI. 1908, že majitelé podniků poháněných vodou Loupnického potoka uplatňovali svá vodní práva a žádali, aby jim k provozu byl zajištěn minimální průtok a v době nedostatku vody vyplácena peněžitá náhrada za ušlý výdělek. Jedenáct žádostí se sešlo na městském hospodářském úřadě v Mostě.

Stejná situace nastala již při jímání Klínských pramenů kolem r. 1880. Spor, který vznikl, vlekl se několik let, rozhodlo jej Okresní hejtmanství dne 30. června 1885 (pozn.č.1) a uložilo městu zaplatit mlynářům odškodnění ve výši 10 444 zlatých. O částku se rozdělili: Edvard Marzin, Kajetán Köhler, František Chlouba, Karel Griessbach, Antonín Weber, František a Jana Hornovi, Antonín Granzner, dr. Karel Franzl, dědící po Karlu Timmelovi, a Arnošt Hönig.

Vody potoků a bystřin pramenících na hřebenech Krušných hor byly vítaným, pomocníkem člověka, poháněly hamry, stoupy, továrny, pily, valchy a mlýny, které se nacházely pod zelenými stráněmi hlubokých údolí nebo na lesních samotách‘, ale také blízko osad a někdy přímo v obci. Lid je Často opřádal pověstmi o čertech, loupežnících a strašidlech, nechyběl ani mužíček s mokrým šosem, nezbytný hastrman, bydlící ve vantrokách nebo v rybníce. Ovšem ta doba již minula, mechanizace a koncentrace vynuceny ekonomickými zákony, zastavily jeden mlýn za druhým stará dřevěná, zeleným mechem obrostlá mlýnská kola se časem rozpadla.

Můj zájem o mlýny na Loupnickém potoku, jež se zapsaly do historie přehradní stavby, mě vedl do Hamerského údolí, abych na místě zjistil, jakého druhu uvedená podniky byly, a dozvěděl se také něco o jejich osudu.

Pro orientaci v terénu, v posledních letech velmi pozměněném výstavbou i důlní činností, jsem nejdříve prohlédl mapy, a to Kraybychovu mapu Žateckého kraje z roku 1821, na které jsou zakresleny čtyři mlýny (papírna, mlýn bez názvu, valcha
a Jakubův mlýn), dále mapu mosteckého okresu Josefa Fritsche z r 1895 s vyznačenými osmi mlýny a také mapu z r. 1930, vydanou Okresním sdružením učitelů v Chomutově, která jich ukazuje devět. Z těch devítí mlýnů,jsou pojmenovány jenom dva: Dřevěný mlýn a Tříslovna.

Sledoval jsem současně tok Loupnice, která pramení nedaleko Mníšku, napájí Mosteckou přehradu, rozděluje katastrální území Hamru a Janova, spojuje své vody s Janovským a Jiřetínským potokem a vlévá se do říčky Bíliny.

Takto podle mapy. Nyní končí v nádrži blízko staré silnice z Janova do Horního Jiřetína, nebude to poslední úprava v neklidné oblasti mostecké uhelné pánve.

Z různých podkladů jsem vypsal všechny podniky, jejichž kola roztáčela voda Loupnice od přehrady až po Horní Jiřetín.

Byly to:

Jejich hospodářský význam v minulém století poznáme z výkonu v roce 1861, kdy mlýn v Hamru namlel 1085 a šest janovských mlýnů 7225 centů mouky a pět pil nařezalo 412 kop prken a vyrobilo 1185 měřic třísek a loučí.

Do roku 1848 patřily Janov, Křižatky, Mníšek, Klíny I, Lounice a část Hamru městu Mostu, druhá část Hamru náležela k duchcovskému panství Valdštejnú. Obyvatelé Mníšku, mosteckých Klínů a Lounic dávali povinně mlet v Hamrském a Janovští v Jakubově a Rybničním mlýně.

Město Most, kterému původně mlýny patřily, je v r. 1739 zájemcům prodalo (2), ovšem s přitěžujícím břemenem. Noví majitelé museli platit vodné, dohlížet na rybníky s násadou kaprů a pstruhu s náhradou škody při zanedbání povinnosti, dodávat městu mouku na výkrm prasat a v prosinci určité množství (až 6 měřic) pšeničné mouky na pečení vánoček. Toto poslední jho končilo v r. 1815, z dalších povinností se vykoupili v r. 1848.

Podobným podmínkám se museli podrobit majitelé vodních pil, kteří se při dalším jednání uvolili pořezat ročně bezplatně 45 klád. Odměnou za tuto službu nechalo město veškeré dřevo zpracovat v dotyčných pilách. Ani valchar nezůstal ušetřen, jak se dozvíme z dalšího textu. Bouřlivým rokem 1848 končily také tyto závazky.
Kde klepaly a hučely mlýny, nechyběly nádrže, napočítal jsem jich devět, ale zbyly z nich jen tři. Nádrže kdysi byly u Hamrského, Jahnova, Pekařského, Středního, Jakubova a Dřevěného mlýna a na janovském katastru byl ještě Ořechový, Panský a Dlouhý rybník.

Musel tu být také někdo, kdo stavěl a opravoval vodní kola. Kolem roku 1820 přišel na Litvínovsko papírenský dělník Hrdina z Bělé pod Bezdězem, jehož syn Antonín se vyučil sekerníkem (3), usadil se v Hamru, kde provozoval své řemeslo a tesařinu. Nemaje vlastní dílny, pronajal si výrobní prostor na dobu potřeby u majitelů pil. Takový postup byl tehdy v Krušných horách běžný, pronajímaly se jednotlivé stroje i celé dílny.

Podle adresáře z r. 1910 vlastnil pod jménem „Herdina“ domek čp. 4 v Hamru, kde žil až do r. 1925. Nezjistil jsem, u kterého mistra se učil, ani jména těch, kteří v letech předešlých v tomto oboru pracovali (4). V Hamru a také v Janově byla na sklonku 19. století v provozu šindelka, stroj na výrobu šindelů, tehdy obvyklou krytinu na střechy horských domků, Až do roku 1852, kdy sestavil lesmistr v Rožmitále první takový stroj, se dělaly šindele ručně. V Hamru postavil šindelku Weber ve své parní pile, v Janově není známo, kdo.

Janov čítal v r. 1890 120 domků a 900 obyvatel, r. 1910 255 domků a 1695 obyvatel, Hamr v téže době 57, resp. 83 domků a 456, resp. 851 obyvatel. Sotva se nám bude věřit, že obě místa svým zdravým klimatem přilákala mnoho turistů a také rekreantů, kteří zde trávili svou dovolenou. Patří mezi ně návštěvníci z blízkého Saska, kteří si oblíbili pohled na příkré svahy horstva, spadající do podkrušnohorské pánve a na kužele Českého středohoří, chválili klid a čistý vzduch – a prý také plzeňské pivo. Podle zprávy J. Herrmanna z roku 1894 zde bylo 300 lázeňských hostů („Kurgaste“) (6). Při delším pobytu dávali přednost údolním mlýnům.

Jan FOITSCHEK (hlavní text,foto)
Pavel Aulický (komentáře, foto)
Josef Čtvrtníček (komentáře,foto)
Jan Setvák (terénní průzkum)

Author: litvinovhi