Krátce po vzniku Československé republiky (ČSR) 28. října 1918 poskytovala nová vláda válečným vysloužilcům a vdovám např. trafiky či koncese na provozováni kin. V roce 1920 vzniklo Biografické družstvo válečných poškozenců pro Horní Litvínov a Chudeřín zapsané společenstvo s ručením omezeným v Horním Litvínově. V roce 1922 postavili Bio invalidů č. p. 588. Předcházel mu nákup pozemkové parcely kat. č. 101/2 o rozměru 152,3 sáhů čtverečních, za cenu 70 K za sáh. Kupní smlouvu podepsal 25. dubna 1921 prodávající hrabě Adolf Waldstein, majitel panství v Doksech, majitel svěřenství Duchcov a Horní Litvínov. Kupní cena Činila 10 661 K.
Družstvo válečných poškozenců v Chudeřině 24. června 1922 požádalo Ctěný les-mistrovský úřad Adolfa Waldsteina v Horním Litvínově o napojeni vodovodní přípojky z vedení mezi stavbou bia a budovou zámku, a to v místě, kde jest odbočka pro prádelnu zámeckou, a nebo v místě ventilu na ulici těsně při ohradní zdi. Žádost byla kladné vyřízena. Rudolf Kladiva, tč. jednatel a Antonín Vácha. tč. předseda 7. července 1922 poděkovali za umožnění přípojky vody s tím. že práce budou provedeny v nejbližších dnech.
Družstvo stavělo rychle, 22. záři 1922 se promítalo první představení.
Boční stěny interiéru později vyzdobil kresbami malíř pokojů František Dlouhý (1903-1970). jak nás informovala jeho dcera Alma a syn František, nejznámější litvínovský hasič. Vedle německého kina (později Kino Svět) získalo Litvínovsko a česká menšina důstojný kulturní stánek. Z jmen dalších společníků se nám podařilo zjistit: Antonín Franc, Jan Routner. Františka Runová. Marie Kalivodová. Prý bylo sedm společníků.
O organizaci kina nás informovala vnučka Antonína Váchy, paní Růžena Filousova, rozená Francová, narozená v prosinci roku 1918 v Chudeřině. Věk napovídá. že je skoro stejné stará jako ČSR. „Tatínek Antonín narukoval na srbskou frontu hned po sarajevském atentátu. Na jaře 1918 dostal dovolenou, přijel do Chudeřína. a tak jsem vznikla já.“ říká s humorem a vzpomíná dál: „Kino bylo většinou plné. Chodili i občané německé a cikánské národnosti. Tatínek tady měl bufet, já jsem tam prodávala limonády, cukrovinky, lízátka a chlapům o přestávce kyselé okurky a pivo. Kiosk stál za vchodem vpravo, v čele byla pokladna. Pan Vohradnik prodával lístky. Děda byl přísný, zakázal mi se koukat. Když jsem se ukryla za dveřní závěs, filmy jsem viděla. K některým pouštěl pan Pauchner gramofon.
S překvapením zjišťujeme, že paní Růžena pamatuje ještě éru němých filmů. Děkujeme ji za její vzpomínky, ke kterým dodává: „Žili jsme pohromadě, nikdo nikomu nezáviděl.“ Mnozí šiji pamatujeme, prodávala v trafice v Kostelní ulici, později, jako důchodkyně, měla na starosti prádelnu v Zámecké ulici.
Skláníme se před odvahou českých občanů, většinou z Chudeřína. Postavili kino rovnou na největším našem náměstí. Další osud kina byl ústup ze slávy. V roce 1938 byli majitelé nuceni prodat dům č. p. 588. včetně biografického zařízeni, německým majitelům z Jirkova. Po osvobození byl ještě Rudolf Kladiva zplnomocněn, aby se stal vedoucím obou zdejších biografů.
V roce 1947 byla veškerá kina znárodněna. Bio Invalidů přešlo pod novým názvem Kino Beseda do čs. státní správy. Družstvo svoji Činnost už neobnovilo. Pod pozdějším názvem Kino Oko jsme je znali až do zániku
v r. 1990.
Za poskytnuti vzácných písemných podkladů a snímků děkujeme vnučce Rudolfa Kladivy, paní Věře Drengubákové z Chudeřína. Také ji dobře znají občané Litvínova. Mají ji rády generace děti. které prošly mateřskou školou v Gorkého ulici.
