Narozen dne 31. října 1912 ve Zlonicích, okres Kladno.
Vzpomíná a vypráví o svém věznění ve věznicích a KT Sachsenhausen a Flossenburg od roku 1939 do 23- dubna 1945.
Vězněn z politických důvodů.
V roce 1931 jsem byl přijat do letecké školy v Prostějově, kterou jsem po dvou letech úspěšně absolvoval spolu s dalšími 36 z původních 60 přihlášených. Poté jsem byl přidělen k 1. leteckému pluku T. G. Masaryka do Prahy, později do Milovic. Do mobilizace v roce 1938, která mne zastihla v Chebu, jsem vystřídal řadu dalších letišť. Po vyhlášení mobilizace jsem byl přemístěn do Hradce Králové a záhy jsem odletěl do Užhorodu, kde jsem byl přidělen k ochraně úseku jižních hranic od Chůstu po Očok. Veškerá aktivita armády a Lidu ale byla zbytečná. Politici rozhodli vydat naše pohraničí a my jsme se vrátili zpět do Hradce Králové, kde nás zastihla další zrada dne 15. března 1939.
Po vstupu hitlerovských vojsk do Hradce jsme byli nuceni opustit do hodiny kasárna. Rozjeli jsme se do svých domovů, ale byli jsme přesvědčeni, že i když nás Hitler obsadil bez boje, je válka nevyhnutelná. S tím počítal i Svaz letců a jeho předseda plukovni1< Hamšík, který organizoval odchod letců do Polska.
V květnu 1939 dostávám společně s pilotem Procházkou instrukce a odjíždíme do Ostravy. Setkáváme se se spojkou, kterou je lesník. Před hranicí s Polskem jsme však zadrženi německou hlídkou, odvezeni na gestapo do Ostravy, kde jsme vyslýcháni. Po týdnu nám byly předloženy zatykače se stejnou formulací obžaloby: „Chtěl vstoupit do českých legií v Polsku a se zbraní v ruce bojovat proti Německé řisi“. Někteří z nás jsme je odmítli podepsat. To však nevadilo gestapákovi, který je před námi podepsal naším jménem a zavolal další vyšetřovatele. Ti nám ve vedlejší místnosti dali lekci o tom, jak dopadne každý, kdo se nepodřídí rozkazům jejich nadřízeného.
Po týdnu jsme byli odvezeni na nádraží a namačkáni do železničních vagonů. Po třech dnech bez jídla a pití vlak zastavuje mimo nádraží. Kolem se rozléhá velký hluk, štěkot psů a rachot aut. Přestupujeme do nákladních vozů. Nikdo nemá čas se ani rozhlédnout, kde jsme. Auta se dávají do pohybu, ale ne na dlouho. Zastavujeme, plachty vozů se rozepínají a za křiku a mlácení nás seřazují před vzhlednou budovou i Velkým průchodem a železnými vraty. Nevíme, kde to jsme. To již nás ženou k bráně, kde každého upoutává nápis „Arbeit macht frei“. jen jedno vnímáme všichni stejné — křik, nadávky a bití. Proběhneme branou, ženou nás před jeden dřevěný barák, kde nás seřazují podle jmenného seznamu. Nikdo neumí pochopit, kde že to jsme. Co je to za velkou věznici, jejíž zařízení je pro nás neznámé? V celém prostoru vidíme vysoké zdi obehnané ostnatým drátem, dřevěné baráky jednotného typu stavěné vějířovitě v řadách. Zdá se nám, že se zastavil čas.
Napadají nás další otázky. Co zde budeme dělat, a hlavně, na jak dlouho tu jsme? Postupně jsme odesíláni do dřevěného baráku. U stolu sedí lidé v pruhovaných oblecích a sepisují naše životopisné údaje. Dostáváme dva červené trojúhelníky a dva proužky plátna s číslem. Mám číslo 20 450. Postupujeme do další místnosti, kde se musíme svléknout, vše dát do připraveného pytle a jdeme pod sprchy. Po vykoupání ve studené vodě jsme zahnáni do další místnosti, kde dostáváme spodky, košili, kalhoty, kabát a čepici. Vše v modrobílém pruhování. Dodatečně dostáváme boty a dva hadry jako onuce. Oblékáme se a před barákem se opět seřazujeme. Skoro se nepoznáváme, tak jsme se za tu chvíli změnili. Přichází vyšší muž, hovoří česky. Od něj dostáváme první informace. Jsme v KT Sachsenhausen. Tím mužem je Ivan Sekanina. Odvádí nás na blok, kde jsou pravidelně ubytováni nově příchozí vězni po dobu tří dnů. Po seznámení s životem v KT jsme přidělováni na bloky a do pracovních čet.
Když se Ivan Sekanina z našich materiálů dozvěděl, že jsme sloužili v Prostějově, vyhledal nás a pro náš další život v KT se stal nedocenitelným opatrovníkem. Setkávali jsme se s ním často. Ivan nás informoval o napadení Polska hitlerovskými fašisty. Za několik dní na příkaz přerušujeme práci a nastupujeme na nádvoří tábora, kde povinně posloucháme halasný Hitlerův projev o úspěších jeho armády v Polsku s výhrůžkami, že se tak povede každému, kdo bude stát v cestě jejich zájmům. V Polsku se nacisté dostali k materiálům
o organizaci našich vojenských jednotek v Krakově, a tak gestapo vydává příkaz postavit pro velezradu před soud všechny naše občany dopadené při pokusu o překročení hranic, a to znamenalo trest smrti. V našem případě zapracoval Ivan Sekanina. Po dohodě s dalšími vězni v písárně likvidují naše zatykače z Ostravy. Je vymyšlen nový přijatelný důvod našeho zatčení a ten je vepsán do našich nových materiálů.
Následně jsme odesláni do KT Flossenburg. Je to pro nás nemilé překvapení. V Sachsenhausenu již bylo znát blížící se jaro, ve Flossenburku šlapeme ve sněhu a krčíme se ve studeném větru. I samospráva tábora, která v Sachsenhausenu byla v rukách politických vězňů, je ve Flossenburku v rukách zločinců. Tábor je teprve ve výstavbě. Má pouze 7 bloků, správní budovu, kuchyni a koupelnu. První blok je písárna a v jednom bloku jsou umístěni zatčení domažličtí občané. Ti byli pozatýkáni za Smutka, který na Kladensku zastřelil německého policistu.
Dostávám číslo 2095. Je nás tu málo, ale pracujeme na rozšíření tábora. Ten je postaven na kopci a máme krásný výhled na zříceninu hradu. V blízkosti tábora je velký kamenolom, kde pracují vězňové. Já mám za úkol odnášet kameny z míst, kde se odstřeluje skála. Vytváříme terasy pro nové bloky. Koncem roku 1940 přichází do tábora víc než 2 000 mladých Poláků. Teror zde nastolený esesmany a zločineckými pohůnky měl na svědomí 900 000 lidských životů. Celkem táborem prošlo 1 200 000 vězňů.
Pro nedostatek válečného materiálu se mění i organizace práce v KT. Omezuje se těžba v kamenolomech a do hal se přenáší výroba válečného materiálu. Ve Flossenburku se opravovala a vyráběla letadla Me 109″. Velká část pracovišť se stěhuje pod I střechu a vězňové nejsou vystaveni nepřízni počasí. Dochází k častým obviněním vězňů ze sabotáže a k popravám. Množí se pokusy o útěk. Jsou to především mladí Poláci, kteří vědí, že jich je denně nejméně deset popravováno. Jejich vynalézavost v přípravách útěků je překvapující, ale nedomyšlená. Bez pomoci za dráty není šance na úspěch. Navíc je nutno odsoudit bezohlednost ke spoluvězňům i rodičům. Spolu-1 vězni museli po útěcích stát na prostranstvích tábora tak dlouho, než byl uprchlík! chycen, nejdéle však tři dny. Nejdelší dobu byl na svobodě jeden Polák — dva a půli dne. Za tu dobu zemřelo nebo bylo ubito nejméně 1 200 spoluvězňů. Další pak umírali postupem dnů. Ty dva a půl dne museli Poláci stát ve dne i v noci bez jídla a pití.j Esesmani chodili kolem nich a jakmile si některý z nich sedl nebo lehl, byl ihned zastřelen.
Život v KT Flossenburg se měnil s vývojem na frontě. Postup Sovětské armády v roce 1943 a hlavně pak v roce 1944 již dával každému z nás víru v blížící se svobodu. Naopak esesáci se stávali nervóznějšími a svůj vztek si vybíjeli na vězních.
Nedostatek bojovníků na frontě donutil nacisty vyzvat esesmany v koncentračních táborech, aby se přihlásili na frontu. Jejich místa měli zaujmout staří Němci, obsluhující ve většině případů protileteckou obranu. Zde se ukázala skutečná oddanost Hitlerovi. Šli za ním, pouze dokud z toho měli osobní prospěch, ale na frontě na ně mohla čekat i smrt. A oni byli zvyklí bojovat proti bezbranným, a tak se rozhodli ke zbabělému divadlu. Druhý den při každé příležitosti vytahují esesmani pistole a střílí vězně. Takto jich bylo zastřeleno více než 20. Veliteli tábora bylo nahlášeno, že se jednalo o pokusy o útěk, napadení esesmanů — krátce o spouru vězňů. Velitel tábora zasílá do Berlína zprávu, že odchodem osvědčených strážců by v táboře neudržel pořádek. Hrdinové nacistické moci jsou zachráněni.
Dne 20. dubna 1945 jsme byli seřazeni do zástupů po 100 vězních a za silného doprovodu esesmanů, kteří se rozmístili po obou řadách našich zástupů, jsme prchali před postupující armádou. Vycházíme bez jídla a pití. Je to jeden ze způsobů esesmanů, jak likvidovat vězně. Bezohledně střílí každého, kdo se jen nepatrně opozdí nebo vybočí z řady. Střelba zesiluje každou hodinu našeho pochodu. Sílí ale i náš vzdor. Za pochodu se seřazujeme tak, aby ti, kteří tempu pochodu nestačí, se zařadili mezi tělesně zdatnější. Ti je mohou podpírat. Pevně věříme, že to jsou již poslední hodiny nacismu a že naše svoboda je otázkou, kterou vyřeší spojenecká armáda.
Je 23. duben 1945, 9.30 hodin. Nad námi se objevuje průzkumný letoun. Zakrouží a opět se vzdaluje. Jdeme dál, ale my všichni jdeme již lehčeji. Vzájemně se povzbuzujeme, vždyť svoboda je již na dosah. Přecházíme most přes řeku Rogen a vcházíme na hlavní silnici spojující Regensburg s Vídní. Je 10 hodin 25 minut. Esesmanů se zmocnila panika. Zapomínají na své povinnosti, někteří odhazují zbraně, kterými povraždili naše spoluvězně. Prchají. Díváme se za nimi, ale to již nám v patách hřmí tanky. Ukazují nám, abychom uvolnili silnici vojenské technice. Usedáme na stráni
i najednou nikdo z nás nemůže promluvit. Jsme svobodní. Sedíme vedle sebe a mlčíme. Šest roků utrpení a nelidského ponižování skončilo a my mlčíme. Snad ani nevnímáme ten shon na silnici. Všichni se v myšlenkách vracíme k těm třem posledním tragickým dnům. Dnům utrpení a zbytečných ztrát velkého počtu našich spoluvězňů, které esesmani po cestě postříleli.
Je 23. duben 1945. Jsme svobodni, ale válka ještě pokračuje. V duchu si představujeme okamžik shledání se svými drahými, na které jsme celé to dlouhé období vzpomínali. Dnes je to již reálná skutečnost. Je to již jen otázka dnů, snad pouze hodin, kdy se vydáme na cestu domů. Únava z prožitých událostí se hlásí. Sluníčko, které se náhle prodírá mraky, naši únavu zvyšuje. Chce se nám spát. Před námi zastavuje tank. Ustupuje mladý vojín, chvilku nás pozoruje, pak sahá do krabice a bez řečí nám podává kus vepřového bůčku. Ještě chvilku sedíme a pozorujeme, jak američtí vojáci postupně přivádějí pochytané esesmany. Jsou ochotni nám je vydat. Oni totiž po cestě kudy jsme procházeli, viděli to množství našich postřílených spoluvězňů. „Nechceme nikoho, nechceme si špinit ruce.“
Dne 8. května pro nás přijíždějí dvě nákladní auta, kterými odjíždíme domů. Po šestiletém odloučení se setkávám s rodiči. Zde dělám tečku. Nedokázal bych popsat okamžik setkání.
Oblastní muzeum v Mostě (V zajetí smrti 1995)
Dcera pana Františka baňky žije dnes v Chudeříně a za poskytnutí fotodokumentace ji patří poděkování, stejně jako jejímu manželovi J.Poštovi který mě na příběh upozornil.
