Kulturní Litvínov, léta sedmdesátá mýma očima

Dnes se v malém výletu do historie litvínovské kultury zastavíme někde kolem roku 1976. Kulturní nabídka se v Litvínově za deset let příliš nezměnila. Zavřené kino Lidová scéna nahradil kinosál nově otevřeného kulturního domu místní chemičky. Kulturní dům CHZ ČSSP budil velké naděje u natěšených obyvatel města. Již nekonečně dlouhá výstavba tohoto stánku kultury byla jakýmsi temným znamením, které mělo provázet tento objekt i v budoucnosti. Nervózní očekávání toho, jak bude nový „kulturák“ vypadat a jakou nabídku pořadů předloží veřejnosti, vrtalo v hlavách těch, kteří „dělali kulturu“ v ostatních zařízeních v Litvínově.

Technicky velice dobře vybavený kinosál s jevištěm přizpůsobeným i pro náročné divadelní inscenace. Malá scéna, která nabízela prostředí pro komorní pořady, menšinové žánry i filmový klub. Architekt projektu netradičním pojetím stavby (půdorys třech spojených trojúhelníků) však trochu přecenil invenci těch, kteří byli stranickými a odborovými orgány vyvoleni řídit tento, na místní poměry, kulturní kolos. Neosobnost celé stavby umocnila restaurace, která měla nahradit legendární hospůdku U Petra s neopakovatelnou atmosférou a skvělým plzeňským pivem. A nebylo to jenom pivo, které zůstalo daleko za očekáváním. Počátkem sedmdesátých let byla řada vynikajících umělců na indexu díky svým postojům v roce 1968. Takže mimo všeobecného kulturního povědomí i značnou část osobní odvahy vyžadovalo v té době pořádání kulturních pořadů.

A právě tato odvaha spojená s „nošením vlastní kůže na trh“ nebyla tím, čím by se vyznačovali aparátčíci řídící kulturní dům. Pod sekerou normalizátorů Toho, že normalizátoři po prověrkách na chvilku odložili své sekery, využil však někdo jiný. Ze závodního klubu chemičky vyhozený Karel Roubík, Elixírem odkojený Miroslav Brožík, Karel Tomčík ze zaniklého Docela obyčejného klubu, s Jazz klubem úzce spojený Eduard Srb a zvukovou i světelnou techniku ovládající Ladislav Homola v roce 1974 opět oživují v Litvínově Docela malé divadlo. Jak ve svých vzpomínkách píše Miroslav Kovářík: „…bylo to o jiných lidech a o jiném typu divadla…“ Původní Docela malé divadlo (DMD) byl divadelní soubor, který byl špičkovým představitelem divadla poezie a podle souboru se jmenovala i budova, ve které působil. Obnovené DMD (shodou okolností vzniklo také v budově Lidové školy umění) byla budova, zařízení, které si dalo do vínku umožnit realizaci uměleckých záměrů v co neširšímu spektru žánrů. DMD zastřešovalo činnost tvůrčích skupin a souborů od loutkového divadla až po rockové kapely. Tyto skupiny v DMD nejen zkoušely, ale také vystupovaly.

Na ustavující schůzce vedení bylo rozhodnuto, že se jedenkrát měsíčně představí veřejnosti jeden ze souborů, nebo dovezený pořad. Toto předsevzetí však platilo pouze v září 1974. V říjnu už to byla dvě představení měsíčně, od listopadu se potom v DMD hrálo jedenkrát týdně. Důvodů, proč k tomuto schématu přistoupit, bylo několik. Již během prvních dvou měsíců zkoušelo v DMD sedm tvůrčích skupin, které chtěly také účinkovat. Dále to byla obrovská nabídka kvalitních umělců, kteří v té době neměli kde vystupovat, protože velká kulturní zařízení neměla odvahu je pozvat. Dalším důvodem byl požadavek Jazz klubu na jeden Dvacátého ročníku celostátní přehlídky malých jevištních forem Šrámkův Písek se v roce 1976 zúčastnilo Docela malé divadlo Litvínov s představením Ladislava Kociána a Václava Špíla MU a Nová česká Alexandreis. večer měsíčně, věnovaný této hudbě. DMD se velice rychle stalo stánkem s nekonformní, netelevizní kulturou, která přitahovala stále více diváků, jež nemohl uspokojit z obrazovek se zubící Pavel Liška a další zpěváčci, představující divákům písně sovětských autorů. Nuda televize Zde uděláme malou odbočku k televiznímu vysílání té doby, konkurenci všech kulturních akcí. Československá televize začala vysílat na dvou programech. Této novince se umě přizpůsobila i dramaturgie.

Když byly na jednom programu zprávy, byly na druhém také, aby nám náhodou divák nekoukal na něco jiného. Pokud se stalo, že na jednom z programů vysílali pořad, který sliboval kvalitní prožitek, na programu druhém byl zařazen sportovní přenos nejlépe fotbal nebo hokej. Český divák mohl shlédnout kompletní tvorbu bratrských televizí. Zde stojí za zmínku televizní seriály NDR (Německá demokratická republika) a BLR (Bulharská lidová republika). Kdo chtěl, mohl vidět vše, co vzniklo ve filmových ateliérech celé RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci). Samostatnou kapitolou bylo vysílání pro Střední skupinu vojsk dočasně umístěných v ČSSR (Československá socialistická republika). Každé pondělí večer na druhém programu „běžel“ sovětský film v původním znění s českými titulky. Dnes už také víme, že číslovka „DOČASNĚ“ rovná se 23 let. Ten, kdo měl známého svářeče, nechal si vyrobit více než dvoumetrový dipól. Ten umožňoval za ideálních meteorologických podmínek shlédnout jedenkrát měsíčně v sobotu v noci na západoněmeckém ARD hudební pořad Rockpalast. I zde bylo překvapivě možno zaslechnout češtinu.

Všechny doma ve své mateřštině pozdravil přímo z jeviště Ivan Král, v té době kytarista doprovodné kapely americké zpěvačky Patti Smith. Torzo a ti druzí Ale zpět k Docela malému divadlu. Ještě neskončila první sezóna a již se v DMD objevily soubory, které se výrazně zapsaly do kulturního povědomí celého Československa. Dvě sesterské dvojice, Monika a Barbora Cellerovy a Ivana a Šárka Proschovy, vytvořily folkovou skupinu Popelky. Věkový průměr skupiny patnáct let nebyl překážkou tomu, aby se Popelky staly jednou z nejvýraznějších folkových skupin sedmdesátých let. Autorská Porta z roku 1976 předznamenala další čtyři Porty interpretační z let následujících. Folková skupina Cikády se na jaře 1975 s příchodem autora a režiséra Ladislava Kociána přeformovala na divadlo malých jevištních forem s názvem Torzo. Již v roce 1975 se Torzo představilo s prvním textapealem Svět je krásnej, mladej pane. Zlomovým momentem se pro soubor (a nakonec i pro jeho následovníky) ukázala spolupráce s nestorem malých forem v Čechách, dr. Ivanem Vyskočilem. V té době již legendární dvojice Pavel Bošek – Ivan Vyskočil pravidelně vystupovala v DMD. Tito dva mistři jevištní improvizace stáli u zrodu malých jevištních forem v Litvínově. Sekera dopadla První plody přinesla tato spolupráce již v roce 1976. Torzo postoupilo přes síto předkol do finále dvacátého ročníku přehlídky Šrámkův Písek (ŠP) s představením Ladislava Kociána a Václava Špíla MU a Nová česká Alexandreis.

Samotné představení v klubu píseckého Jitexu však nedopadlo úplně nejlépe. Nezkušený soubor byl obětován tehdejšímu trendu, všechna představení se hrála v poloaréně. Představení, postavené na klasické kukátkové jeviště, ztratilo díky zcela nezvyklému prostoru tempo. Ivan Vyskočil, který byl členem poroty (ŠP) a představení dobře znal, vyčinil členům Torza hlavně za to, že se nechali přesvědčit k tomu, aby nehráli představení na „kukátku“, pro které bylo napsáno a režírováno. O rok později, kdy se Torzo opět dostalo do Písku s představením Popílek, již režisér Kocián trval na tom, že se bude hrát v divadelní klubu, tedy na klasickém jevišti. To se však již psal rok 1977 a zrodila se Charta 77, což vzbudilo novou vlnu čistek, které se nevyhnuly ani DMD. Písnička z představení Popílek zazněla na jevišti zcela neobvyklém. Ideologický tajemník Prepsl hřímal z tribuny Krajské konference KSČ (Komunistická strana Československa) následující text: „Není se co divit, že jsme tak plaší, každej se chce živit a tak donáší. Kolem dokola samej fízl…“ To byl konec Torza i dalších lidí z DMD. Skončit museli Karel Roubík, Ladislav Homola i Eduard Srb, kteří s tímto představením neměli nic společného. Docela malé divadlo však již dávno nestačilo svojí kapacitou zájmu diváků.

Proto se v roce 1976 začal přistavovat nový sál. Stavba byla označena jako stavba mládeže a jako akce „Z“. Litvínovské premiéry Další pikantérií té doby bylo, že mladí členové Torza nejen že nesměli v DMD vystupovat, ale nesměli ani pracovat na okresní stavbě mládeže. DMD přinášelo v této době to nejlepší z jazzu, folku, divadla a bylo i přes všechny zákazy oázou svobody v době neustále se utahujících ideologických šroubů. Závěr je vhodné doplnit o několik jmen ze seznamu těch, které právě díky DMD mohli diváci Litvínova a okolí poprvé shlédnout: Jaroslav Hutka, Zdeněk Svěrák, Emil Viklický, Jiří Lábus, Svatopluk Karásek, Luděk Hulan, Vladimír Merta, bratři Justové, Ladislav Smoljak a mnoho dalších. Tuto kapitolu věnujeme litvínovské kultuře sedmdesátých let a není proto tedy možné nezmínit se o Sdruženém závodním klubu Benar. Hlavně díky dramaturgyni klubu Heleně Cellerové (bývalá členka Kováříkova DMD) bylo možno v Litvínově vidět to nejlepší z české divadelní scény. Činoherní klub, Divadlo Na zábradlí, liberecká a později pražská Ypsilonka s těmi nejlepšími inscenacemi, na které se v Praze stály hodinové fronty. Na úplný závěr je zapotřebí připomenout, že (stejně jako v předešlém dílu) se jedná o vzpomínky zcela subjektivní, nečinící si nárok na naprostou přesnost a úplnost.

Torzo

V polovině sedmdesátých let bylo Docela malé divadlo v Litvínově už „jen“ institucí. Stal se z něj klub mládeže, kde na amatérské bázi rychle vznikaly a zanikaly různé kulturní aktivity. V totalitním komunistickém režimu, v šedi tzv. normalizace (cenzurování, špiclování a represe), vládla tady zdánlivě svobodná tvůrčí atmosféra, provázena bezprostředními mezilidskými vztahy. Docela malé divadlo se stalo oázou a azylem pro všechny mladé lidi, kteří chtěli „něco dělat“. Kolem party nadšenců, většinou dělnických povolání a autorské dvojice Ladislav Kocián a ing. Václav Špíl, vzniká koncem roku 1974 autorské divadélko Torzo, kterým prošlo za tři a půl léta kolem dvaceti lidí. Vedoucím souboru a režisérem všech představení byl Ladislav Kocián (instalatér, školník, kulisák…).

Páteří divadélka byla hudební skupina Torzo: Petr Rak, Jiřina Těťourová-Doležalová, Pavla Mikušková-Kociánová, Míla Stejskal – Petras, bratři Borlové a Petr Žižka. Texty písní: Ladislav Kocián, hudba vznikala skupinově na popěvky autora textů, za výrazného podílu Petra Raka, který je dnes členem loutkového profesionálního Divadla rozmanitostí v Mostě. Inscenace: text-appeal Svět je krásnej, mladej pane (1974), „muzikál“ MU aneb Nová česká Alexandreis (1975), hry Popílek (1976, přes 50 repríz v Litvínově a na zájezdech), 1. syntetikpopmen (1977) a „mírně satirická pohádka“ O zakleté princezně (1978). Na formování souboru měl zásadní vliv Ivan Vyskočil, dnes profesor DAMU v Praze, při supervizi hry Popílek.

Členové souboru žili a dýchali s Torzem. Pro představu: zkoušelo se několikrát týdně, po práci a o víkendech. „Často jsme se vraceli domů po půlnoci, poslední tramvají. A ráno, na šestou, zase na šichtu. Před premiérami jsme na zkouškách trávili všechny víkendy. Mimo zkoušek a vystoupení jsme se ještě scházeli „jen tak“, na oslavách narozenin, silvestrů a pro radost.“ Torzo se pravidelně zúčastňovalo přehlídek divadel malých jevištních forem (Chomutov, Šrámkův Písek, Haškova Lipnice atd.) a Porty. Ze všech si odneslo Cenu diváka, porotci si nikdy nevěděli rady, zda jde o skupinu hudební nebo divadelní. Soubor chtěl vždy jen „dělat legraci“, nicméně v kontextu totalitního režimu vyznívaly jeho texty satiricky: „Tak už jsme zase tam, kde jsme být nechtěli nebo Není se co divit, že jsme tak plaší, v uhelné pánvi je rozkošné žít…“ Na počátku roku 1978 dosahuje Torzo „vrcholu“ na festivalu politické písně v Sokolově. Jako jediní amatéři obdrželo diplom za píseň Chodí kolem CIA (sí aj ej), moc se na ni nekoukej, na popěvek dětského rozpočitadla Chodí pešek okolo. Touto „angažovanou“ písní si Torzo udělalo legraci ze samé podstaty festivalu. Mocným té doby to došlo až o dva měsíce později, kdy přichází zákaz činnosti, se všemi sociálními důsledky (vyhazov z práce apod.) především pro vedoucího souboru Ladislava Kociána.

Kocián je nenapravitelný a okamžitě zakládá hudebně divadelní trojici Okresní přebor, spolu s Josefem Pepou Borlem a Petrem Žižkou. Inscenace: Koncert a Citius, altius, fortius. Přes zákaz činnosti konferuje country skupinu Průdušky a píše pro ně pořady Galamonstršou, Vědecký kongres a Hudební doškolování (podle disertační práce vedoucího skupiny Svatopluka Matějky). V roce 1984 odchází Ladislav Kocián do SRN, kde žije jedenáct let. Na popud někdejšího starosty Litvínova Vlastimila Doležala, se v roce 1997 Torzo opět schází a na dvou veřejných vystoupeních natáčí své vzpomínkové cédečko, pod názvem Tak už jsme zase tam, kde jsme být nechtěli. Jak případné! Torzo zpívá: „…tak jsme se ocitli ve slepé ulici, koho jsme nestřetli, idoly bloudící, tak jsme se dostali až na dno iluzí, dobu jsme zaspali, to nás však nemrzí, je to dobré, je to fajn…“ … a končí definitivně.

Karel TOMČÍK

a … Laco