Litvínovské Živé noviny

Živé noviny byly provozovány v Lidové scéně někdy mezi roky 1963 až 1969 a to pod patronací ZV ROH Chemických závodů (Československo-sovětského přátelství). Kdo na myšlenku ŽN přišel mi známo není, ale inspirací zřejmě byla pražská Laterna magika vzniklá zásluhou Alfréda Radoka sice už v roce 1958, ale nově zpopularizovaná svou prezentací na Světové výstavě v kanadském Montrealu v roce 1967…

Litvínovské živé noviny přinesly i do regionu tuto zajímavou formu divadelní prezentace filmových a obrazových děl spojenou s vystupováním živých herců na prknech Lidové scény.

Bohužel, rok 1969 a nástup „normalizace“ se rázně vypořádal s takovouto spontánní amatérkou činností, věrchuškou těžko kontrolovatelnou. ŽN proto byly brzy po roce 1969 definitivně „odejity“ a skončily tak v propadlišti dějin spontánní „lidové umělecké činnosti“.

Sám jsem už asi naskočil do jedoucího vlaku, neboť si přes závoj času už na podrobnosti vzniku tohoto pořadu nevzpomínám. V té době jsem aktivně pracoval ve fotokroužku Na střelnici a v divadelní skupině DIMAFOR a občas „účinkoval“ i Divadelním kroužku ROH při CHZ, pilně jsem fotografoval litvínovský region pokoušel se o literární tvorbu, občas něco publikoval v regionálním i celostátním tisku a tak jsem ke spolupráci s ŽN neměl daleko.

Živě si vzpomínám na své první autorské a herecké vystoupení v jednom z vydání ŽN, kde jsem na jevišti živě přednášel své verše jako ilustraci k nějaké filmové ukázce… ty verše si nyní dovolím, s velikou dávkou nostalgie, zde podruhé publikovat:

B L U E S

I.

Stříbro plechů zvoní noci hranu

k ránu

Černobílé klopýtání po klávesách

jitří city

Struny zvoní v rytmu kotlů

navzdor času

II.

Bělmo se blýská z blízka

Nikotinem zahalený sál

říhá nudou

Chudou duši vzruší

jen rock´n roll

III.

Rozšavlován meči tónů

tonu v naději

Sebevíra uvolňuje rmut

a tmu

Jaro se ztrácí v dálce

hrajíc na kytaru

PRVNÍ INTEMEZZO

Nechte mne žít třeba i za cenu smrti

Chci prorůst do tónů a světel blues

Chci zeskleněnět jak dech prošlý trumpetou

a nehtem do sametu vrýt svůj sten a pláč

Chci prorůst do rytmu synkop a uprostřed mořského příboje

probodnut měsíčním šípem prožít šílenou byť marnou lásku…

IV.

Uhlík vášně dohořívá v popelníku

přeplněném nedopalky

Skýva chleba – měsíc sivý

v rytmu metronomu

kývá s výše

Střeva basy hučí slastí

V.

Touha vzlíná v cévách vzhůru

jako můra

Sinusoidy levných citů žalují tu

Otevřeným oknem vlají

černé vlasy

Průvan sílí

DRUHÉ INTERMEZZO

K ránu jsem potkal na pusté ulici malé uplakané blues

Rozjaření lidé ho vyhodili z lokálu a ono šlo bez cíle

klopýtající o stíny domovních štítů

Bylo mi ho líto

Vzal jsem ho proto do trumpety

A najednou se pustou ranní ulicí lehce a kouzelně neslo blues

ó blues malé uplakané blues…

VI.

Ampliony neúnavně chrlí

narkotika zvuků

Dusno k zahlcení sedí za hrtanu

Pavučinka zvyku

pevně poutá křídla fantazii

VII.

Monokiny cudně halí prázdná místa

Čistá voda neublíží čisté krvi

Alkohol jazzu

vtéká do žil

Zub za oko – oko za krev!

Je třeba nalévat si čistého vína…

Litvínov, říjen 1964

***

Rád bych zde uvedl i nějaká jména lidí, kteří byli hybateli této krátké epizody v rozvoji regionální amatérské scénické činnosti na sklonku let šedesátých, nadějné epizody, nemilosrdně zadušenou „bratrskou internacionální pomocí“, ale opravdu si už nejsem zcela jist svou pamětí – takže nikoho neuvádím s nadějí, že je některý spolehlivější pamětník doplní.

Jediný obrazový „corpus delicti“, který se mi podařilo objevit je fotografie ing. Jana Žohy, uveřejněná v závodním časopisu Výstavba ze 14. srpna 1968. Bohužel, bez jakéhokoliv podrobnějšího popisu o nějakém doprovodném článku nemluvě. 

Standa KRČKA