Divoký potok – Mühl Bach – Mlýnský potok
Divoký potok protéká Mezibořským údolím, propustkem křižuje Mezibořskou ulici, podzemním korytem se stáčí k východu, na povrch vytéká mezi ulicemi Mezibořská a Ke střelnici se stáčí k jihu. U polikliniky vtéká do podzemního koryta, znovu se objevuje za obytnými domy ve Smetanově ulici, křižuje Jiráskovu ul., protéká souběžně s Vinohradskou ul., křižuje Jiráskovu ul., křižuje propustkem ulici Tržní a směřuje do neobydlené krajiny.
***
Potok, protékající střední částí našeho města, je spoután zděným korytem. Ale nebylo tomu tak vždy. Vypadá-li v létě zcela neškodný — a v nejprudším létě skoro vyschlý – pak se stává divokým po náhlém tání sněhu nebo po prudkém lijáku, kdy se valí vody se svahů mezibořského údolí a jeho úbočí a strhávají kameny a valouny do údolí. Dokazatelně po dvě století, každopádně však i předtím, způsoboval obecní správě nemálo starostí, když v dobách své divokosti poškozoval břehy, mosty, přiléhající domy a zahrady nebo zaplavoval a pustošil pole a luka.
Na speciální mapě (1:75 000) nemá tento potok vůbec jméno; na katastrální mapě (starší) je pojmenován německy, Welzhuttenbach. Toto jméno přeložit nejde, poněvadž ani němečtí regionální pracovníci neznali význam slova Welzhutten.
vsuvka autora (2011)
Na 99 % procen se jedná o název Hutní potok, podle sklářské hutě, která na potoku stála v místech šachty Hlubina.
V nejstarších obecních účtech je pouhá zmínka o „obecním potoku“ (Der gemeinde Bach). V knize přiznání (Fassionsbuch) obce Horní Litvínov z r. 1785 jmenuje se „weltz Kiittelbach“. Po roce 1945 byl v úředních spisech, především stavebního úřadu MNV, uváděn jako „Welsův potok“. Teprve v roce 1952 dostává český název „Divoký potok“.
Udržování potoků a cest za feudálních dob náleželo k nemnohým úkolům, které vrchnost poddaným sama přenechávala k provedení.
Z četných zápisů, týkajících se místního potoka, budiž o některých učiněna zmínka.
„1738 radním za práci při velké povodni na pití dáno …“ „Obecný potok na jedné straně, vyzdění… (k tomu výlohy za míchání vápna a přidávání.) Další větší záznamy jsou z r. 1739, 1754 a 1762.
Potok vystupoval, jak již zmíněno, často ze svých břehů a zaplavoval přilehlá území. První taková povodeň hlásí se z r. 1700 (25. ledna]. O dalších škodách se dovídáme z obecních účtů. Povodně se opakovaly. Tak si stěžuje Josef Lux ve své kronice r. 1827: „Jak náhle se štěstí a veselá mysl obyvatel obrátila, vysvítá z toho, že při povodni 24. až 26. (na jiném místě píše až 28.) března, nejen že si nepřispěli žádnou pomocí, zato tím více usilovali, aby jeden druhému zahrazením vody co nejvíce škody způsobiti mohl. Není slyšet nic, než hádky a hrubé žerty..
Jiný zápis (Klausnitzer) vypravuje: „U mého souseda Horna vnikla voda již do bytu i chléva, tak u mých prarodičů v č. 56 (v nynější tř. 9. května). Moje zahrada byla jedna hladina, plot byl odplaven. Jiný současník líčí zátopu 21. dne (měsíc neudal) 1829 jak popisovaným potokem, tak i potokem Bílým (tekoucím z Šumné) způsobenou: Již 20. tekla voda proudem do městečku Horního Litvínova, a to do Mlýnského rybníku, který nestačil všechnu vodu pojmout, takže tekla přes hráz. Byla učiněna všecka opatření k odvedení proudící vody „Kamennou“ stezkou (nyní Tesařova stezka) pod cihelnou (nyní hájovna na okraji lesa vedle zdravotního střediska).
Pan Hauptig (tehdejší ředitel manufaktury na sukna) s továrními dělníky pilně pomáhali, neboť všechny panské domy pod rybníkem byly ohroženy; přesto se jim podařilo nebezpečí odvrátiti. Však nespoutaný šenbašský potok (teče z Meziboří ,dříve Schonbachu) hrál nečistou úlohu. Jeho síla strhla všechny mosty a proud jeho roztáhl se od obydlí mydláře Locse (někdejší hostinec „U koruny“, nyní v demolici) až k městské kašně, stojící uprostřed náměstí, a vnikal do všech domů a zaplavil poté, když jeho obvyklý příkop se pískem a kamením zanesl, celé okol i. Tak v úřadovně (Čp. 57 a 58, nyní Obchodní dům a vedlejší do nedávna Lidová jídelna stoupla voda na jeden loket vysoko a úředník se zachraňoval útěkem přes ploty a křoviny na protilehlou jakž takž volnou stranu, balvany, písek a štěrk tvořily vysoké vrstvy.
Tyto často se opakující zátopy přiměly zástupce obce, aby odstranili především ostré koleno u „Loucké brány“ (U koruny). Potok byl vyveden „Louckou branou“ (tj. Leninovou ,dnes Valdštejnskouulicí a koryto, vedoucí ke „Třem lípám“, bylo zrušeno (někdejší hostinec „Tři lípy“ stával v místech nad prováděnou novostavbou u zastávky rychlodráhy „náměstí Svobody“). Tím byla celá spodní část městečka před tímto vodním nebezpečím zachráněna. To se stalo v roce 1836, ale jak dlouho to před tím asi bylo plánováno! Byl-li již tenkráte díl na východní straně náměstí (nám. Budovatelů) překlenut, nebo až později, nedalo se zatím zjistit. Delší čas byl pokoj, teprve 11. června 188.3, v září 1865 n. 29. března 1888 potok opět vystoupil ze svých břehů a zatopil náměstí (Budovatelů) a obzvláště uvnitř města ležící pole a luka.
Nyní přistoupilo k důvodům účelnosti i okrášlení města (od roku 1852), neboť Litvínov byl po otevření obou železničních tratí, zařízení větších dolů i stavbě ústředního nádraží Louka u Litvínova (tenkráte Louka — Horní Litvínov) na vzestupu.
Vznikaly nové řady domů, hlavně směrem k Louce (dnešní Leninova), k Lomu (dnešní Jiráskova) a mezi bývalým okresním soudem a někdejší hasičskou zbrojnicí (Smetanova ulice). Město se rozhodlo spoutat potok do nového koryta o větších rozměrech mimo obydlené území města a staré lože kanalizovat. Práce byly v roce 1896 podle plánů Ferd. Wehleho předány firmě Rella a synovec. Zřízení nového koryta s opatřením splávku u hasičské Zbrojnice (v místech dnešní zastávky rychlodráhy Litvínov—východ) — vydláždění v délce 30 m, kanalizace od odbočky u zbrojnice až k jeho ústí ,u někdejší továrny M. Schick & Co. (dnes garáže ČSAD), provedená betonem si vyžádalo nákladu 15 738 zlatých 33 krejcarů. Ještě během upravovacích prací pokoušel se potok hrozící mu pouta rozervat, a tak 30. června 1897 způsobila průtrž mračen na nehotové práci nového lože značné škody.
Po dokončení regulačních prací na spodním toku ukazovala se stále naléhavěji i nutnost upravení horního toku, které také během následujícího desetiletí bylo provedeno a v roce 1933 také dokončeno. Také na novém korytě se musela občas provádět zlepšení. V srpnu 1909 bylo koryto narovnáno a překlenuto v úseku od zbrojnice až nad hostinec „Na růžku“ (tehdy novostavba) i délce 104 m místním stavitelem (Rudolf Knie) za 75 zl. na 1 běžný metr.
Když byly v r. 1923 poškozeny pobřežní svahy vysokou vodou, byly tam zatlučeny železné roury a kusy kolejnic a obloženy latěmi; odplavená část úbočí břehů byla znovu zasypána. Tento způsob ochrany břehů nemohl ovšem I touho vydržet, a proto byly v roce 1927 provedeny další zlepšovací práce. Náklady hradil ze 40 procent stát, ze 30 procent země a zbývajících 30 % město. Práce byly na pokyn Zemského správního výboru zadány za rozpočtovaných 174 350 Kč Severočeské stavební společnosti v Teplicích. Dno potoka je nyní vydlážděno a rovněž tak úbočí břehů, a to do hloubky 30 cm a do výše asi 1 m.Nad tím,až po okraj jsou drny.
V následujících letech bylo pokračováno ve spoutání divokého potoka na jeho horním toku u pískovny pod Střelnicí nákladem 105.000 Kč a konečně v r. 1933 dohotoven zbytek podél zahrad na východní straně uvij nynější Mezibořské ulice, kde byl potok opatřen lapačem štěrku a most u domu ‚p. 282 (někdejší hostinec) nově postaven a rozšířen.
Jestliže během poválečných let došlo dvakrát k vystoupení vody potoka z břehů, pak to bylo zaviněno hlavně znečištěním koryta a tím k ucpání vstupu do kanálu pod Mezibořskou ulicí. Tak tomu bylo i loňského roku v květnu po silných a vytrvalých deštích, kdy stoupla voda v našich potocích, hlavně v Bílém potoce. Radčický potok opustil nad Koldomem své potočiště a našel si novou cestu po silnici a tekl k starému sídlišti. Na Lomské silnici stála voda až 70 cm vysoko.
Milovníkům přírodních krás se jistě více líbilo staré potočiště vinoucí se z lesa, lemované křovinami a starými olšemi u pískovny, než toto umělé koryto, potok pramení nad Mezibořím. Ale kde je třeba zamezit ohrožení domů, polí, musí se smířit i takovýto milovník. Pouze jižně od města, kde potok teče starým korytem mezi olšemi a vrbami, lukami, pokud j neustoupily náspům nových železničních tratí, zarostlých všelijakými stromy, stromky nebo křovinami, zůstal starý obraz krajiny.
