Důl Marie v Horním Litvínově byl založen v roce 1896 při severním výchozu hnědouhelné sloje východně od města Horní Litvínov. Těžil zásoby ve východní části výchozu uhelné sloje, a to jak hlubinným, tak později i lomovým způsobem. Ve stejné části dobývacího prostoru, tj. při severní hranici v oblasti výchozu sloje, jsou patrné známky „selského dobývání“, které zde probíhalo ještě v 19. století.
V dolovém poli Marie v Horním Litvínově se původně nacházel Důl Morgenstern, který patřil do kategorie dolů tzv. „selského dobývání“. Důl Morgenstern mohl těžit zásoby ve východní části výchozu uhelné sloje někdy ve 2. polovině 19. století. Ve výchozových partiích nejspíše těžit lomovým způsobem a při větších mocnostech nadloží již pouze hlubinným způsobem. Uplatňovaná metoda mohla být s největší pravděpodobností komorování. Při dobývání a dopravě rubaniny se uplatňovala výhradně manuální technologie. Návazná doprava pravděpodobně využívala brzdných vrátků a koňské síly. Těžní a větrací jámy Dolu Morgenstern byly zarubány v letech 1923 – 1925.
Důl Marie v Horním Litvínově těžil jako samostatný závod až do začátku 1. světové války, kdy byla těžba převedena dovrchní štolou 160 m dlouhou na sousední Důl Pavel II. Tím se stal vedlejším provozem Dolu Pavel II, ale nadále si udržel svou samostatnost a měl vlastní závodní správu. Od roku 1920 však začal podléhat závodní správě Dolu Pavel II a od roku 1922 začal společně s Dolem Pavel II vykazovat i těžbu a další statistické údaje. Koncem roku 1924 byl jeho provoz zastaven a Důl Marie zrušen i jako vedlejší závod Dolu Pavel II. Jeho dolové pole splynulo s dolovým polem závodu Pavel II, který v průběhu II. poloviny 20. let dotěžil v této části dolového pole uhelné zbytky zanechané Dolem Marie. Důl Pavel II dobýval především v revíru Marie II. Vzhledem k horší jakosti uhlí a nastupující odbytové krizi bylo dobývání v revírech Marie I a II v roce 1931 zastaveno.
Majetkové poměry:
Majetkové vlastnictví Dolu Marie v Horním Litvínově je velmi složité, poněvadž tento závod mnohokrát změnil svého majitele. Předposledním majitelem Dolu Marie v Horním Litvínově bylo Těžařstvo Albert, které jej 31.7.1907 prodalo Těžařstvu lomských uhelných dolů (Gewerkschaft Brucher Kohlenwerke), které vlastnilo Důl Marie až do roku 1924, kdy splynul s Dolem Pavel II v Horním Litvínově.
Závodní správa:
V čele závodu stál závodní vedoucí, zkráceně závodní. Z dochovaných úředních spisů jsou známa jména pouze dvou závodních vedoucích Dolu Marie v Horním Litvínově:
Závodní vedoucí
Závodní vedoucí Dolu Marie měl k dispozici jednoho úředníka, jednoho vrchního důlního dozorce a dva důlní dozorce.
Od roku 1920 podléhal Důl Marie závodní správě sousedního Dolu Pavel II v Horním Litvínově, v důsledku čehož Důl Marie jako samostatný závod zanikl.
V rámci organizace důlních provozů Těžařstva lomských uhelných dolů náležel Důl Marie v Horním Litvínově do II. skupiny dolů se závodním oddělením v Mariánských Radčicích, kam spadal také Důl Jan (Jan I, Koh-i-noor I) v Lomu, Moritz a Guttmann v Lomu, Pluto v Louce u Litvínova, Kníže nebes v Hamru, Kaisergrube (Jan II, Koh-i-noor II) v Mariánských Radčicích a Venuše v Konobržích.
Dolové pole:
Dolové pole závodu Marie se rozkládalo v katastru města Horní Litvínov. Na východní straně hraničilo s dolovým polem závodu Vilém v Louce u Litvínova patřící Duchcovské uhelné akciové společnosti, na jihu sousedilo s dolovým polem Pavel I a II patřící Těžařstvu lomských uhelných dolů, na západní straně bylo omezeno ochranným pilířem pro město Horní Litvínov a na severní hranici výchozem hnědouhelné sloje. Důl Marie v Horním Litvínově dobýval v oblasti dolových měr Morgenstern I až VII, Philippi I a II a Franz-Adam.
Uložení sloje v dolovém poli:
V dolovém poli závodu Marie se nacházela jediná uhelná sloj, jejíž mocnost se pohybovala v rozmezí 18 – 27 metrů. Hnědouhelná sloj byla uložena ve směru od východu k západu a upadala k jihu pod sklonem 20° – 35°. Sloj byla porušena velkým podélným skokem probíhajícím od západu k východu o ploché vzdálenosti až 50 m. Nadloží hnědouhelné sloje tvořily vrstvy jílů a písků. V nadložních vrstvách se nenacházely žádné zvodnělé písky (kuřavky).
Úvodní díla:
Dolové pole závodu Marie v Horním Litvínově bylo zpřístupněno 2 kolmými jámami a úklonnou štolou:
Jáma Marie I byla 56,086 m hluboká, měla kruhovitý profil o průměru 3,6 m a byla vystrojena cihlovým zdivem o síle 30 cm. Jáma měla dvě oddělení, těžní a lezné. Lezné oddělení bylo opatřeno železnými žebříky a dřevěnými povaly a těžní oddělení sloužilo ke spouštění materiálu pomocí těžní klece a protizávaží. Od roku 1924 sloužila jáma Marie I jako pomocná jáma Dolu Pavel II. V roce 1946 stála jáma už mimo provoz a veškeré strojní zařízení již bylo demontováno. Později byla jáma zasypána a na povrchu uzavřena betonovou deskou.
Jáma Marie II byla 38 m hluboká, měla kruhovitý profil o průměru 2,9 m. Jáma byla vystrojena betonovou vyzdívkou o síle 20 cm. Nacházela se ve starém lomu Marie a byla vyhloubena roku 1928 firmou Kunert Teplice jako pomocná těžní jáma Dolu Pavel II. Nad ohlubní jámy se nacházela jámová budova s těžní věží ze železné konstrukce. Těžní věž byla 15,6 m vysoká a měla čtvercový profil 3 x 3 m. Průměr těžního kola činil 192 cm. V roce 1935 byla již zcela mimo provoz. Později byla 6 m pod ohlubní uzavřena a do výše terénu zasypána.
Těžní štola 160 m dlouhá spojovala hlubinu Dolu Marie s těžní jámou Pavel II. Jednalo se o úklonnou štola, jejíž sklon dosahoval v průměru 26°. Profil těžní štoly činil 2,4 m x 3,0 m.
Těžní jámy Marie I a II zajišťovaly těžbu, fáralo jimi mužstvo do dolu a sloužily k dopravě materiálu. Kromě toho také ovětrávaly dolové pole a zajišťovaly čerpání důlních vod.
Vyřízení dolového pole:
Ražba hlavních dopravních důlních děl byla vedena dvojitým předkem z důvodu zajištění průchozího větrného proudu při dodržení zásady jedné chodby a druhé pochůzní. Porubní chodby se razily, výhradně po vrstevnici. Důvodem byla ruční doprava a nemožnost aplikovat ve složitých tektonických poměrech jinou dopravu než-li kolejovou. Výstroj důlních děl byla převážně ze dřeva.
Technologie dobývání:
Na Dole Marie v Horním Litvínově se dobývalo jak hlubinným, tak i lomovým způsobem. Hlubinný důl byl vyhlouben v roce 1896, povrchový lom byl založen v roce 1906. Roku 1912 byl pak v sousedství původního lomového provozu otevřen ještě druhý povrchový lom.
- a) hlubinný důl
Hlubinou dobývací metodou bylo komorování na plnou mocnost (v jedné lávce) a příčné komorování v etážích či patrech. V počátku bylo používáno ručního rozpojování rubaniny a později se pravděpodobně využívala i trhací práce. Doprava rubaniny byla kolejová a prováděla se manuálně, pouze na svážných se používaly těžní vrátky.
V roce 1913 se začala porubní fronta hlubinného dolu rozšiřovat z původního dolového pole směrem do dolových měr Franz-Adam. Těžilo se v horizontu 254 m dolového pole Franz-Adam a porubní fronta postupovala až k ochrannému pilíři pro město Horní Litvínov. Toto těžební pole bylo zařízeno pro těžbu podvozkem. Na spojovací chodbě od strážnice byla zavedena koňská doprava.
Vertikální těžbu zajišťovaly počátkem 20. století dvě těžní jámy: 120 m hluboká jáma Marie I (vzhledem k její hloubce šlo s největší pravděpodobností o pozdější těžní jámu Dolu Pavel II) a 57 m hluboká jáma Marie II (později označovaná jako jáma Marie a od roku 1928 jako jáma Marie I). Těžní stroje zasazené na jámách I a II měly výkon 40 a 50 HP. Na každé jámě se nacházela jedna těžní klec určená pro jeden vozík. V dochovaných úředních spisech z období po vzniku Československé republiky se udává, že vertikální těžbu na Dole Marie v Horním Litvínově zajišťovala v tomto období pouze jedna těžní jáma, hluboká 57 m a označovaná jako jáma Marie.
- b) povrchový lom
Ve výchozových partiích uhelné sloje těžil Důl Marie také lomovým způsobem. Povrchové dobývání se zde rozvinulo kolem roku 1906. Nadloží bylo v jižní části lomu až 30 m mocné, kdežto u výchozu na severní straně lomu asi jen 10 m. Hnědouhelná sloj byla 18 – 27 m mocná. Uhelný lom byl spojen s hlubinným provozem důlní chodbou a využíval těžní jámy pro odtěžení rubaniny a odvodnění.
Při lomovém dobývání se po odstranění nadloží přikročilo k těžbě hnědouhelné sloje metodou mlýnkování nebo prostým podrubáním uhelného bloku, který se po předchozím vyplenění provizorní výztuže v důsledku pádu rozvolnil (metoda tzv. spouštění pilířů). Sloj se dobývala v odkryté části ve dvou, resp. ve třech etážích, které nebyly vyšší než 8 m. Horní etáž se dobývala tak, že se její spodní část vydobyla sýpkou, ze sýpky pak i berma a následně samotná horní část etáže (metoda spouštění pilířů). Spodní etáž se vyrubává mlýnky, resp. Odstřelováním (metoda mlýnkování). Jelikož hnědouhelná sloj upadala k jihovýchodu, byl vždy pod dosavadní těžební podlahou ponechán uhelný pilíř o mocnosti od 2 do 6 m. V konečné fázi těžby byl do něj učiněn zářez s úklonem 30 % a uhelný pilíř se následně vyrubal a vytěžil. Uhlí se na z něho odtěžovalo pomocí rumpálů hnaných benzínem.
Těžba ve starém lomu se prováděla lanem a řetězem, jejichž pohon obstarával parní těžní stroj. Takto se dopravovaly důlní vozíky až k těžním jámám Marie I a II (120 m a 57 m hluboké), kterými se vytěžily na povrch závodu. Zde se pak uhlí upravovalo na třídírně. Povrchový lom měl svou vlastní třídírnu, která byla vybudována v roce 1908.
V roce 1912 byl v dolovém poli Morgensternzeche otevřen nový povrchový lom Marie, přičemž bylo docíleno průměrného výkonu na skrývce 52.654,6 m3 zeminy za devítihodinovou směnu. V roce 1913 byl na tomto lomu nasazen nový elektrický těžní stroj o výkonu 700 důlních vozíků za devítihodinovou směnu, který zajišťoval těžbu důlních vozíků. Vytěžené uhlí se odváželo z nového lomu řetězovou dráhou vedoucí z odklizu dovrchní štolou o délce 160 m a úklonu 26 % a od ústí štoly lanovou dráhou vedenou horizontálně až do třídírny Dolu Pavel II. Tam se třídilo i nakládalo spolu s uhlím tohoto dolu. Těžba dovrchní štolou byla zastavena v roce 1928, kdy se uhlí dobývané v lomu začalo těžit novou těžní jámou Marie II 38 m hlubokou, která byla vyhloubena roku 1928 firmou Kunert Teplice v blízkosti dovrchní štoly.
Nadloží se v novém lomu skrývalo ve třech řezech. Na prvním, případně druhém řezu odklizu bylo zasazeno lžícové rýpadlo firmy Ornstein und Koppel, druhu č. 16 o teoretickém výkonu 100 m3 za hodinu a skutečném výkonu 31,25 m3 za hodinu. Na třetím, případně druhém řezu odklizu bylo zasazeno druhé korečkové rýpadlo dodané firmou Lübscher Maschinen Fabrik. Mělo teoretický výkon 150 m3 za hodinu, ale v místních podmínkách dosahovalo skutečného výkonu 43,75 m3 za hodinu. V roce 1922 bylo skrývání značně urychleno zasazením třetího lžícového rýpadla z podniku téže společnosti v Líně, které bylo stejné konstrukce jako shora uvedené prví rýpadlo. Toto třetí rýpadlo skrývalo ve třetím řezu odklizu.
Skrývkové hmoty se vyvážely pomocí čtyř lokomotiv, z nichž dvě stály mimo provoz a byly v záloze, a pomocí vozíků tří různých velikostí a tvarů. Jednalo se o vozíky firmy Berndt s prostorem pro 1,3 m3 skrytých hmot a pro 1,7 m3 skrytých hmot a tzv. línské vozíky, které se dříve používaly v Líně k dobývání zaplavovacích hmot, s obsahem 1,3 m3 skrytých hmot. V roce 1922 pak byla pro odvoz skrývkových hmot ze třetího řezu, kde začalo skrývat nové rýpadlo, zbudována šikmá rovina, po které se skrývkový materiál vyvážel do starého odklizu.
V některých částech odklizu se také skrývalo ručně, a to ve východní části lomu, kde byla horní část uhelné sloje v dřívějších dobách částečně vydobyta hlubině a zemina, kterou se tehdejší díla zavalila, se vybírala ručně, aby se zbývající část sloje vyčistila a připravila pro vyrubání odklizu. Zemina se nakládala do neckovitých vozíků pro 0,75 m3 zkypřené skryté hmoty a vyvážela se pomocí elektrického vrátku po výtahu na severní stěně odklizu a pomocí vozu s podstavníkem a protizávažím na haldu nacházející jižně od silnice z Horního Litvínova do Horního Lomu.
Čerpání důlních vod:
Podzemní čerpání vod zajišťovala na hlubinném dole dvě odstředivá čerpadla: první čerpadlo se nacházelo na jámě Marie I (pozdější těžní jámě Dolu Pavel II) a mělo výkon 3 m3/min, druhé čerpadlo se nacházelo na jámě Marie II (od roku 1928 označované jako jáma Marie II) a mělo výkon 1 m3/min.
Odčerpávání důlních vod z povrchovém lomu zajišťovala tato čerpadla: elektrické odstředivé čerpadlo s výkonem 2.000 litrů za minutu a výtlačnou výškou 70 m, parní horizontální čerpadlo duplex s výkonem 700 litrů za minutu a výtlačnou výškou 60 m, parní čerpadlo Kameron s výkonem 700 litrů za minutu a výtlačnou výškou 60 m. Vodní nádrž nařízená výnosem československého báňského revírního úřadu ze dne 26.3.1921, č.j. 2663/21 při příležitosti důlního požáru v tomto lomu byla zmenšena na polovinu, jelikož to vyžadoval postup porubní fronty. Jako náhrada sloužily dvě pinky naplněné vodou při jižní straně lomu, kde bylo postaveno elektrické odstředivé čerpadlo s výkonem 5 HP. To vyzdvihovalo důlní vodu potrubím o průměru 50 mm do odklizu. V pinkách byly asi 4.000 m3 vody a tvořily tak rovnocennou náhradu vodní nádrže. Když se v roce 1921 porubní fronta přiblížila na západní straně lomu ke strojovně čerpadel, zanikla tím nutnost dodržovat ustanovená opatření, kterými bylo umožněno vést štolou vtažný proud.
Větrání:
Ovětrávání hlubinného dolu zajišťovaly počátkem 20. století dvě jámy: 120 m hluboká jáma Marie I (pozdější těžní jáma Dolu Pavel II) a 57 m hluboká jáma Marie II (od roku 1928 označovaná jako jáma Marie I). Jako vtažná sloužila jáma Marie II. Jáma Marie I byla výtažná a byla opatřena exhaustorem systému Körting.
V dochovaných úředních spisech z období po vzniku Československé republiky se udává, že ovětrávání hlubinného dolu zajišťovaly těžní jáma Pavel II hluboká 119 m a jáma Marie hluboká 57 m. Těžní jáma Pavel II sloužila jako jáma vtažná, jáma Marie, která byla použitím větrných přehrad rozdělena na dvě zátylně, sloužila současně jako jáma vtažná i výtažná.
Když bylo dolové pole závodu Marie koncem roku 1924 připojeno k sousednímu Dolu Pavel II, bylo ovětrávání hlubinných revírů Marie zajišťováno prostřednictvím jam Dolu Pavel II. Jáma Marie (od roku 1928 označovaná jako jáma Marie I), která se automaticky stala součástí Dolu Pavel II, sloužila jako jáma vtažná. Později byla ze systému větrání vyřazena a z hlediska větrání zůstala indiferentní, neutrální. V roce 1928 byla pak ve starém lomu Marie vyhloubena firmou Kunert Teplice nová jáma Marie II, která sloužila jako pomocná těžní jáma Dolu Pavel II a z hlediska větrání byla vtažná.
Povrchové a strojní zařízení:
Na Dole Marie v Horním Litvínově byla zřízena vlastní třídírna, která sloužila k úpravě vytěžené zásoby. Jednak se zde vybírala hlušina z uhlí, která jej znehodnocovala, a jednak se zde uhlí třídilo podle velikosti na jednotlivé druhy sortimentu (kusy, kostka, ořech, hrášek). K třídění uhlí sloužilo elektricky poháněné třídící zařízení systému Seltner. Upravené a vytříděné uhlí se nakládalo do přistavených železničních vagónů na nákladišti. Původně zde byly pouze dvě koleje, později přibyla třetí. Nacházela se zde také jedna vagónová váha, která sloužila k vážení prázdných i plných železničních vagónů. Nákladiště bylo napojena na železniční vlečku, po které se uhlí dopravovalo v železničních vagónech do stanice Louka – Horní Litvínov na trati Duchcov – Podmokly a Most – Moldava. Železniční vlečka Dolu Marie navazovala na železniční vlečku Dolu Pavel II. Měla délku 87 m a po přičtení délky železniční vlečky Dolu Pavel II (773 m) činila celková délka této železniční vlečky 860 m.
Výrobu páry k pohonu parních těžních strojů, těžních vrátků a k vytápění hospodářských budov zajišťovaly původně tři kotle systému Bouilleur a jeden válcovitý kotel (200 m2 výhřevné plochy, provozní tlak 5 – 8 atm), které se nacházely v kotelně na povrchu.
Na dole byly povrchové dílny, kancelářská budova s jedním bytem, několik skladů a kovárna, ve které se nacházel jeden pracovní stroj o výkonu 4 HP a jeden hnací stroj.
Podstatné změny a úpravy povrchového a strojního zařízení:
1) Roku 1908 došlo k rozšíření kotelny a byla zřízena třídírna pro povrchový lom.
2) Roku 1909 byl zřízen vodovod, který zásoboval Důl Marie užitkovou vodou ze studny u větrací jámy Dolu Moritz v Lomu, pro povrchový lom byl pořízen těžní vrátek s elektrickým pohonem, bylo zřízeno vedení o vysokém napětí mezi jámou Marie I a vodní jámou Pavel a telefonní vedení mezi povrchovým lomem Marie a Dolem Pavel II.
3) Roku 1911 bylo zahájeno rožšíření kolejiště a překladiště, kdy byl např. postaven nový depotní most dlouhý 90 m, a byla provedena rekonstrukce třídírny.
4) Roku 1913 byla postavena nová lampovna pro nový povrchový lom a zahájena výstavba nového vodovodu mezi Dolem Marie a Dolem Pavel II.
5) V letech 1917 – 1918 obdržel důl novou kotelnu, rampu, dílny a kanceláře.
6) Roku 1920 byl pro Důl Marie a Pavel II pořízen 40 m dlouhý depotní most a nové překládací zařízení. V témže roce byla na Dole Marie postavena koupelna mužstva.
7) Roku 1922 byl postaven nový kotel systému Bouilleur (výhřevná plocha 32 m2, provozní tlak 6,5 atm) včetně plechového komínu a zřízena podzemní řetězovka.
8) Roku 1923 bylo zřízeno telefonní vedení mezi Dolem Marie a Dolem Pavel II.
Sociální poměry:
Jaké byly sociální poměry na Dole Marie v Horním Litvínově v období před 1. světovou válkou není známo. V této oblasti jsou známa pouze fakta týkající se období po roce 1918.
V letech 1920 – 1921 bylo při povrchovém lomu zaměstnáno na odklizu kolem 130 dělníků a na skrývce kolem 120 dělníků. Z celkového počtu pracovníků zaměstnaných při odklizu bylo 35 % kopáčů a nakladačů na odklizu, 23 % dolových směnařů, 25 % jiných směnařů a 17 % dělníků na ruční skrývce. Všichni pracovali ve dvou směnách, pouze dva muži, kteří plnili vozíky do zásoby (přednakládání), byli zaměstnáni v noční směně. Z celkového počtu pracovníků zaměstnaných na skrývce bylo 30 % dělníků pracujících s rýpadly, 41 % dělníků pracujících při vykládání skrývkových hmot na kipě, 10 % dělníků pověřených údržbou drah, 12 % dělníků pracujících v dílnách a 7 % směnařů na povrchu. Tito zaměstnanci pracovali ve třech směnách.
Denní těžba z lomu dosahovala v letech 1920 – 1921 průměrně 450 vozíků po 0,825 t. Výkon kopáče na hlavu a směnu činil 15 – 21 vozíků a výkon v odklizu na hlavu a směnu zhruba 3,4 vozíků.
