Hlubinný Důl Pavel II v Horním Litvínově byl založen roku 1901 v bezprostřední blízkosti okresní silnice vedoucí z Horního Litvínova do Lomu v sousedství nedalekého Dolu Pavel I v Louce u Litvínova. Jeho dolové pole se rozprostíralo při severním výchozu hnědouhelné sloje východně od města Horní Litvínov. Svůj název nesl Důl Pavel II v Horním Litvínově od roku 1914, kdy jej začalo provozovat Těžařstvo lomských uhelných dolů. Jaký název nesl tento důl do roku 1914 však není známo.
V blízkosti areálu závodu se původně nacházel Důl Eichler, který patřil do kategorie dolů tzv. „selského dobývání“. Majitelem dolu byl Z. Eichler z Duchova, který tento hlubinný důl založil kolem roku 1880. Od roku 1890 pak nesl název „Gugenack“ (lidově „Kukeňák“) podle jména tehdejšího důlního správce. Těžil zásoby uložené v severním výchozu uhelné sloje pravděpodobně na východním okraji města Horní Litvínov. Dobývací metoda, která se používala na tomto dole, není známa. Doprava rubaniny se s největší pravděpodobností prováděla výhradně manuálním způsobem. Dolové pole tohoto závodu bylo později začleněno do dolového pole závodu Pavel II.
Majetkové poměry:
Majetkové vlastnictví Dolu Pavel II v Horním Litvínově je velmi složité a není zcela jednoznačné. Je to dáno tím, že se v podstatě nedochovaly žádné archivní materiály z doby, kdy tento hlubinný důl náležel ještě do sféry předmonopolistického vývoje kapitalistického podnikání. Podle jednoho pramene měl však být v majetku Valdštejnského horního ředitelství v Horním Litvínově.
Faktem však zůstává, že byl Důl Pavel II od roku 1914 provozován Těžařstvem lomských uhelných dolů (Gewerkschaft Brucher Kohlenwerke), které ho získalo od předchozího majitele. V roce 1924 bylo těžařstvo přeměněno na akciovou společnost s názvem Lomské uhelné závody, akciová společnost v Lomu u Mostu (Brucher Kohlenwerke Actiengesellschaft in Bruch), které vlastnily Důl Pavel II až do 1. 10. 1940, kdy se stala novým majitelem Dolu Pavel II v Horním Litvínově Sudetská důlní akciová společnost v Mostě (Sudetenländische Bergbau Actiengesellschaft in Brüx), zkráceně SUBAG. V jejím vlastnictví byl Důl Pavel II až do roku 1945, kdy byl na základě § 12 dekretů prezidenta republiky č. 100 Sb. ze dne 24. října 1945 znárodněn a dne 7. března 1946 včleněn do majetku národního podniku Severočeské hnědouhelné doly v Mostě.
V provozu zůstal Důl Pavel II v Horním Litvínově až do roku 1948, kdy byla těžba ke dni 1. 8. 1948 zastavena. Následně bylo dolové pole závodu Pavel II v Horním Litvínově přiděleno sousednímu Dolu Pluto v Louce u Litvínova.
Závodní správa:
V čele závodu stál závodní vedoucí, zkráceně závodní. Z dochovaných úředních spisů jsou známa jména závodních vedoucích Dolu Pavel II až po roce 1918:
závodní vedoucí národnost od – do
Ing. Hermann Kotschy německá ???? – 1921
Ing. Leo Kurz německá 1921 – 8. 1. 1936
Ing. Otto Schubert německá 9. 1. 1936 – 30. 9. 1940
Ing. Leopold Braun německá 1. 10. 1940 – 9. 5. 1945*
Ing. Adolf Winkler německá květen 1945 – únor 1946
Ing. August Synek česká únor 1946 – 30. 4. 1946
Ing. Ivan Podkovyrov ruská 1. 5. 1946 – 29. 2. 1948
Ing. Miroslav Fröhlich česká 1. 3. 1948 – likvidace dolu
* zastřelen sovětským válečným zajatcem Malzovem jako odplata za jeho
nelidské zacházení s válečnými zajatci na Dole Pavel II během okupace
Závodní vedoucí měl k dispozici jednoho asistenta (horního inženýra), 4 úředníci, 5 – 8 důlních dozorců, na povrchu 2 dozorci a 1 – 2 dílovedoucí.
V rámci organizace důlních provozů Těžařstva lomských uhelných dolů náležel Důl Pavel II v Horním Litvínově do II. skupiny dolů se závodním oddělením v Mariánských Radčicích, kam spadal také Důl Jan (Jan I, Koh-i-noor I) v Lomu, Moritz a Guttmann v Lomu, Pluto v Louce u Litvínova, Kníže nebes v Hamru, Kaisergrube (Jan II, Koh-i-noor II) v Mariánských Radčicích a Venuše v Konobržích.
Dolové pole:
Dolové pole závodu Pavel II se rozkládalo v katastru města Horní Litvínov. Na východní straně hraničilo s dolovým polem závodu Vilém v Louce u Litvínova patřící Duchcovské uhelné akciové společnosti, na jihu sousedilo s dolovým polem Pavel I a Pluto patřící Lomským uhelným závodům a. s., na západní straně bylo omezeno ochranným pilířem pro město Horní Litvínov a na severní hranici výchozem hnědouhelné sloje.
Jakou mělo původní dolové pole závodu Pavel II rozlohu není známo. Dne 1. 5. 1922 byla k dolovému poli Pavel II připojena část dolového pole Pavel I (Západní a Východní pole), čímž došlo k jeho podstatnému rozšíření. Od 20. 9. 1925 se stal Důl Pavel I znovu samostatným závodem a od Dolu Pavel II opět převzal svá dolová pole. V roce 1928 pak bylo k Dolu Pavel II přiděleno Východní pole Dolu Pavel I a v roce 1933, když Důl Pavel II vyčerpal svůj prostor přidělený pro těžbu, byl mu k dalšímu rubání přidělen ochranný pilíř bývalého Dolu Pavel I.
V roce 1935 mělo dolové pole závodu Pavel II celkovou rozlohu 994. 656, 848 m2, což odpovídalo zhruba 22, 05 jednoduchým důlním mírám. Tomu tak bylo až do začátku druhé světové války. V roce 1945 sestávalo dolové pole závodu Pavel II ze 4 jednoduchých a 5, 5 dvojitých důlních měr a 4 přebytků o celkové rozloze 717. 181 m2. V roce 1948 tvořilo dolové pole závodu Pavel II tyto důlní míry:
2 jednoduché důlní míry Phillippi 1 a 2
6 jednoduchých důlních měr a 1 dvojitá důlní míra Morgenstern 1 až 7
2 jednoduché důlní míry a 6 dvojitých důlních měr Franz-Adam 1 až 8
1 jednoduchá důlní míra Libuscha 20
2 jednoduché důlní míry Constantia 2 a 3
1 jednoduchá a 1 dvojitá důlní míra Maria 3 a 4
1 jednoduchá důlní míra Anton 7
1 jednoduchá důlní míra Josefi 11
7 přebytků
celkem tedy 16 jednoduchých (721. 856 m2) a 8 dvojitých (721. 856 m2) důlních měr + 7 přebytků (202. 698, 0309 m2) = 1. 646. 410, 0309 m2
Po zastavení těžby ke dni 1. 8. 1948 byl Důl Pavel II uzavřen a jeho dolové pole následně přiděleno sousednímu Dolu Pluto v Louce u Litvínova.
Uložení sloje v dolovém poli:
V dolovém poli závodu Pavel II se nacházela jediná uhelná sloj, jejíž mocnost se pohybovala v rozmezí 19 – 23, 5 metrů. Hnědouhelná sloj byla uložena ve směru od východu k západu a upadala k jihu pod sklonem 20° – 35°. Sloj byla porušena velkým podélným skokem probíhajícím od západu k východu o ploché vzdálenosti až 50 m, a to severně od těžní jámy Pavel II. Tato porucha rozdělovala hnědouhelnou sloj na dvě části, které byly spojeny překopy v podloží. Výška tohoto skoku činila maximálně 35 m.
Hnědouhelná sloj byla rozdělena na tři části: horní (nadložní), hlavní a spodní (podložní) sloj. Mocnost hlavní sloje činila asi 20 m. Nad hlavní slojí byla uložena horní (nadložní) sloj mocná asi 2 až 2, 5 m; od hlavní sloje byla oddělena proplástkem silným 30 cm. Spodní (podložní) sloj měla mocnost 4 až 6 m a skládala se ze střídavých vrstev uhlí a jílu.
Nadloží hnědouhelné sloje tvořily vrstvy jílů a písků. V nadložních vrstvách se nenacházely žádné zvodnělé písky (kuřavky).
Průměrná kalorická výhřevnost uhlí těženého na Dole Pavel II v Horním Litvínově
1928 1938 1939 1940 1941 1942
5. 200 kcal/kg 5. 120 kcal/kg 4. 570 kcal/kg 4. 570 kcal/kg 4. 350 kcal/kg 4. 280 kcal/kg
Úvodní díla:
Dolové pole závodu Pavel II v Horním Litvínově bylo zpřístupněno 5 kolmými jámami a úklonnou štolou. Je však zapotřebí upozornit na skutečnost, že všechna tato úvodní díla nebyla provozována paralelně.
Těžní jáma Pavel II byla hluboká 119, 115 m. Náraziště této jámy se nacházelo na horizontu s nadmořskou výškou 212 m. Jáma měla kruhovitý profil, v horní části jámového komína činil průměr jámy 3, 6 m a ve spodní části pak 4, 2 m. Jáma byla vystrojena cihlovým zdivem o síle 45 cm. Těžní jáma Pavel II měla dvě oddělení, těžní a lezné. Lezné oddělením bylo opatřeno železnými žebříky a dřevěnými odpočivnými povaly. Zajišťovala těžbu uhlí a jízdu mužstva na laně. Na patře 234 m nadmořské výšky se nalézalo I. náraziště, které sloužilo pro dopravu materiálu pro hořejší etáže. Z hlediska větrání se jednalo o vtažnou jámu. Jáma byla zasypána a uzavřena betonovým poklopem.
Vodní jáma Pavel II byla 45, 110 m hluboká, měla kruhovitý profil o průměru 2, 8 m. Jáma měla cihlovou vyzdívku o síle 45 cm. Jáma byla zasypána.
„Výchozová jáma“ byla 57 m hluboká, měla kruhovitý profil o průměru 2, 8 m a byla vystrojena cihlovým zdivem o síle 45 cm. Jáma měla lezné oddělení se železnými žebříky a dřevěnými povaly. Z hlediska větrání sloužila jako jáma výtažná; byla opatřena elektrickým ventilátorem. Jáma se nacházela asi 265 m severozápadním směrem od těžní jámy Pavel II. V roce 1948 byla jáma uzavřena 3 m pod ohlubní betonovou deskou, na kterou byl nasypán těsnící materiál. Jáma nebyla zasypána. Zasypání jámy a její likvidaci provedli v roce 1975 Báňské projekty Teplice.
Jáma Marie I byla 56, 086 m hluboká, měla kruhovitý profil o průměru 3, 6 m a byla vystrojena cihlovým zdivem o síle 30 cm. Jáma měla dvě oddělení, těžní a lezné. Lezné oddělení bylo opatřeno železnými žebříky a dřevěnými povaly a těžní oddělení sloužilo ke spouštění materiálu pomocí těžní klece a protizávaží. Z hlediska větrání se jednalo o indiferentní jámu – nesloužila k větrání, nýbrž k čerpání důlních vod. Nacházela se asi 240 m severně od těžní jámy Pavel II. V roce 1946 stála jáma už mimo provoz a veškeré strojní zařízení již bylo demontováno. Později byla jáma zasypána a na povrchu uzavřena betonovou deskou.
Jáma Marie II byla 38 m hluboká, měla kruhovitý profil o průměru 2, 9 m. Jáma byla vystrojena betonovou vyzdívkou o síle 20 cm. Nacházela se ve starém lomu Marie a byla vyhloubena roku 1928 firmou Kunert Teplice jako pomocná těžní jáma Dolu Pavel II. Nad ohlubní jámy se nacházela jámová budova s těžní věží ze železné konstrukce. Těžní věž byla 15, 6 m vysoká a měla čtvercový profil 3 x 3 m. Průměr těžního kola činil 192 cm. V roce 1935 byla již zcela mimo provoz. Později byla 6 m pod ohlubní uzavřena a do výše terénu zasypána.
Těžní štola 160 m dlouhá spojovala hlubinu Dolu Marie s těžní jámou Pavel II. Jednalo se o úklonnou štola, jejíž sklon dosahoval v průměru 26°. Profil těžní štoly činil 2, 4 m x 3, 0 m.
Vyřízení dolového pole:
Dolové pole Pavel II bylo původně rozděleno na dva revíry: nad základní chodbou, jenž se nacházela v úrovni náraziště těžní jámy Pavel II, byl situován tzv. Spodní revír (Oberbau) označované též jako Severní pole (Nordfeld) a pod základní chodbou byl situován tzv. Spodní revír (Tiefbau) označovaný také jako Jižní pole (Südfeld). Později pak přibyl ještě třetí revír, kterým bylo bývalé Východní pole Dolu Pavel I v Louce u Litvínova.
Uhelná sloj byla rozdělena na tzv. horizonty (etáže, patra, obzory). Jednotlivé horizonty byly od sebe vzdáleny 5 až 10 m svislé výšky a spojeny dovrchními chodbami a šachticemi. Jednotlivé horizonty byly vyřizovány směrnými chodbami; v každém horizontu byly raženy 2 až 3 směrné chodby. K těžbě z horizontů sloužily namísto svážných chodeb také šikmé sýpky s úklonem 35°.
Ražba hlavních dopravních děl byla vedena dvojitým předkem z důvodu zajištění průchozího větrného proudu. Porubní chodby se razily, vzhledem k úklonu sloje, převážně po vrstevnici. Výstroj důlních děl byla převážně ze dřeva.
Způsob dobývání sloje:
Uhelná sloj se dobývala hlubinným způsobem v šikmo uložené sloji. Důl měl těžké báňsko-technické podmínky způsobené četnou tektonikou. Těžbu ukončil prakticky vyčerpáním volných zásob a byl zlikvidován společně s Dolem Marie v Horním Litvínově, který byl jeho součástí a těžil i lomovým způsobem.
Těžba byla prováděna systémem z pole, a to úpadně. Ložisko uhlí se dobývalo výhradně metodou komorování v šikmo uložené sloji a metodou příčného komorování na zával v etážích či patrech. Dobývala se hlavní sloj s částí horní sloje, kdežto spodní sloj byla nedobyvatelná. Největší hloubka rubání činila na Dole Pavel II 165 m.
Technologie příčného komorování na zával v etážích na Dole Pavel II v Horním Litvínově byla přibližně následující. Na dole se zakládaly v jednotlivých etážích obvykle 3 – 4 komorové poruby, a to napříč slojí od podloží k nadloží. Jednotlivé komory se zakládaly v pásech, takže každá komora měla jen jedno ústí, a proto se na dole nepoužívalo ochranných povalů. Půdorys komorových porubů dosahoval rozměru maximálně 10 x 10 m. Komory se poddělávaly na výšku 2, 5 až 3 m. Jejich stropy se pak postupně ubíraly za pomoci střelné práce. Výška komorových porubů byla různá a kolísala mezi 5 – 10 m (obvykle však 6 – 8 m). Po vyrubání se jednotlivé komorové poruby zavalovaly a následně uzavíraly cihlovou nebo dřevěnou špalíkovou zdí. Dobývání uhlí se na porubech provádělo manuálně, stropy porubů se střílely trhavinou dynamonem, a to pomocí zápalnic a rozbušek astry č. 6. Výrubnost při technologii příčného komorování v etážích dosahovala v průměru 60 – 65 %, poněvadž bylo zapotřebí zanechávat pilíře ve stropě a na stranách.
Postup porubní fronty:
Původní dolové pole závodu Pavel II v Horním Litvínově bylo rozděleno základní chodbou na dva samostatné revíry. Základní chodba se nacházela v úrovni náraziště těžní jámy Pavel II na horizontu 212 m nadmořské výšky. Nad touto základní chodbou byl situován tzv. Spodní revír (Oberbau) označovaný též jako Severní pole (Nordfeld) a pod základní chodbou byl situován tzv. Spodní revír (Tiefbau) označovaný také jako Jižní pole (Südfeld).
Krátce po vzniku Československé republiky se na Dole Pavel II v Horním Litvínově začala v obou revírech dobývat uhelná sloj v ochranném pilíři pro okresní silnici z Horního Litvínova do Lomu. Současně se však dobývalo i v nechráněném terénu. V průběhu I. poloviny 20. let se pak začalo dobývat také v městském pilíři pro Horní Litvínov.
S koncem roku 1924 byl zastaven provoz na Dole Marie v Horním Litvínově a jeho dolové pole bylo přiděleno k Dolu Pavel II, který zde v průběhu II. poloviny 20. let dotěžil uhelné zbytky zanechané Dolem Marie. Důl Pavel II dobýval především v revíru Marie II. Vzhledem k horší jakosti uhlí a nastupující odbytové krizi bylo dobývání v revírech Marie I a II v roce 1931 zastaveno.
Na přelomu 20. a 30. let dobýval Důl Pavel II v revírech Tiefbau, Marie II a v ochranném pilíři pro město Horní Litvínov. Od roku 1932 dobýval Důl Pavel II už jen v revíru Teifbau a v městském pilíři. Těžba se již rapidně blížila ke svému konci, takže se začalo jednat o zastavení provozu na tomto dole. Jeho dolové pole sestávající z ochranných pilířů mělo být přiděleno jednak Dolu Pluto v Louce a jednak Dolu Himmelfürst (Kníže nebes) v Hamru, jenž měl převážnou část dolového pole Pavel II douhlit. Za účelem převedení těžby ze zbylého pole Dolu Pavel II se razila pod městem Horní Litvínov chodba, která měla v budoucnosti sloužit jako dopravní lanovka. Ke dni 1. 8. 1932 byla spojovací chodba proražena v délce asi 1. 600 m, celková délka dopravní chodby měla obnášet přes 3. 000 m. V průběhu II. poloviny roku 1932 však došlo ke změně v zamýšleném projektu. Vedení Lomských uhelných závodů začalo zvažovat také druhou možnost, tj. přidělit naopak část dolového dole závodu Himmelfürst k Dolu Pavel II. Zda bude část dolového pole závodu Himmelfürst přidělena Dolu Pavel II, nebo opačně, mělo být rozhodnuto v průběhu I. pololetí 1933 po proražení spojovací lanovky.
Roku 1933 byla k Dolu Pavel II přidělena část dolového pole bývalého Dolu Pavel I (Východní pole), aby byla prodloužena životnost Dolu Pavel II a mohla se ještě po nějaký čas udržet těžba. Nebylo tak nutno propouštět dělnictvo v době hospodářské krize a navíc výlohy za udržování šachty se tím zmenšily.
V letech 1933 – 1934 těžil Důl Pavel II. ve třech revírech: Východní pole Pavel I, revír Oberbau a revír Tiefbau, který byl na přelomu let 1934 – 1935 dočasně zastaven. Např. v roce 1934 bylo zastoupení těžby podle jednotlivých revírů následující: revír Oberbau se podílel na těžbě z 20 %, revír Tiefbau rovněž z 20 % a Východní pole Pavel I z 60 % těžby.
V roce 1935 dobýval Důl Pavel II v revíru Oberbau a ve Východním poli Pavel I. Revír Oberbau ležel severně od těžní jámy Pavel II a sahal od patra 212 m (náraziště těžní jámy Pavel II) až k patru 284 m (náraziště jámy Marie I). Východní pole Pavel I leželo jižně od náraziště těžní jámy Pavel II a sahalo od patra 54 m (náraziště jámy Pavel I) až k patru 162 m. Oba revíry se podíleli na těžbě z 50 %. Koncem roku 1935 byl revír Oberbau zcela vyrubán a těžba ve Východním poli Pavel I zastavena.
V letech 1936 – 1938 probíhala těžba už jen v revíru Tiefbau, kde se rubání zaměřilo především na vydobytí dosud vázaných uhelných zásob v ochranném pilíři kolem těžní jámy dřívějšího Dolu Pavel I. V revíru Oberbau se prováděly maximálně udržovací práce.
V průběhu druhé světové války 1939 – 1945 dobýval Důl Pavel II zbývající části dolového pole, ve kterých se nacházely zbytky zanechané uhelné sloje. Od roku 1941 bylo však v plánu spojit Důl Pavel II v Horním Litvínově s Dolem Marie v Lomu prostřednictvím spojovací lanovky, aby mohl Důl Pavel II po vydobytí veškeré uhelné substance ve vlastním dolovém poli vyrubat také část dolového pole bývalého Dolu Vilém v podsednutí. Do konce roku 1944 se však nepodařilo tento záměr realizovat, ani zahájit ražbu spojovací chodby.
V letech 1945 – 1947 se těžilo ve zbytkovém poli bývalého Dolu Pavel I, kde se vybíraly zbytky uhelné sloje v rozloze dvou úzkých pruhů, a to na severozápadě a na jihu. Na severozápadě se dobýval pilíř lanové dráhy na horizontu 212 (2. lávka) a v jižní části se dobývalo na horizontech 65 a 69 (zbytky sloje mezi stařinami) a horizontu 119 (podsednutí).
V roce 1948 byly dobývány už jen zbytky pilíře v jižní části pole na I. úpadní, poněvadž počátkem tohoto roku byl severozápadní pilíř lanovky zcela dorubán. Z tohoto důvodu se začala závodní správa Dolu Pavel II znovu zabývat možností rozšířit rubání Dolu Pavel II do podsednutí západní části dolového pole bývalého Dolu Vilém. Realizovat tento záměr se však závodní správě Dolu Pavel II již nepodařilo, poněvadž dne 16. března 1948 podalo vedení národního podniku Severočeské hnědouhelné doly v Mostě žádost o povolení k zastavení provozu na tomto dole. Na základě této žádosti č. j. 746/3. 307, zn. K. Ing. Lo. -Š. bylo ve dnech 5. a 7. dubna 1948 provedeno na Dole Pavel II místní šetření. Na základě posudku báňského znalce Ing. Otakara Hrušky, který se místního šetření na Dole Pavel II účastnil, bylo uzavření dolu výnosem Revírního báňského úřadu v Mostě č. j. 4765/48 povoleno. Provoz na Dole Pavel II byl zastaven 31. července 1948 a dnem 1. srpna 1948 byla část osazenstva dolu přeložena na sousední závody Pluto a Koh-i-noor I. a II. Jako důvody uzavření Dolu Pavel II v Horním Litvínově byly uvedeny tyto skutečnosti:
1) další provozování těžby na tomto závodě bylo velice ztíženo jednak nedostatkem porubní fronty a dále tím, že při dobývání tohoto příkře uloženého ložiska docházelo k uvolňování jednotlivých ker uhelné sloje a ve vzniklých trhlinách se tvořily depresní ohně, což bylo pro provoz krajně nebezpečné;
2) na dole opětovně vznikaly důlní požáry, které byly na denním pořádku a v mnohých případech měly za následek zastavení provozu i na delší dobu, protože jejich lokalizace nebyla vzhledem k stísněným důlním poměrům vůbec možná;
3) důl pracoval se značnými pasivy, poněvadž výlohy na udržovací práce byly vysoké a těžba naopak malá.
Provoz takového dolu nebyl možný, aniž by vznikaly národnímu podniku nedozírné hospodářské škody. Důl zaměstnával dělnictvo, které při těžbě nemohlo dosáhnout obvyklých výkonů, bezpečnostní poměry na dole byly neuspokojivé a spotřeba materiálu pro udržovací práce a na větrací zařízení byla naprosto neúměrná těžbě závodu. Opuštění tohoto dolu znamenalo tedy pro národní podnik Severočeské hnědouhelné doly v Mostě ozdravení hospodářských poměrů.
Uzavření hlubiny Dolu Pavel II v Horním Litvínově probíhalo v měsících srpnu a září 1948. Veškeré uzavírkové práce na dole byly ukončeny 20. října 1948. Následně bylo dolové pole uzavřeného Dolu Pavel II v Horním Litvínově připojeno k Dolu Pluto v Louce u Litvínova.
Vliv dobývání na povrchové objekty:
Hlubinný způsob dobývání na Dole Pavel II se v severní části dolového pole (především u výchozu sloje) projevoval vznikem řady propadlin, které se v období srážek zatápěly vodou z povrchu. V oblasti revíru Tiefbau se propadliny následkem rubání nevytvářely, docházelo zde pouze k pozvolnému sesedání půdy na povrchu.
V dolovém poli závodu Pavel II v Horním Litvínově byly Revírním báňským úřadem v Mostě ustanoveny k ochraně povrchových objektů tři ohradníky: ochranný pilíř pro město Horní Litvínov, ochranný pilíř pro okresní silnici Horní Litvínov – Lom a ochranný pilíř pro těžní jámu Pavel II.
V blízkosti tzv. „výchozové jámy“ a jámy Marie I docházelo ve II. polovině 20. let a v I. polovině let 30. k tzv. divokému dolování, kdy neoprávněné osoby zde nezákonně zakládaly šachtičky, ze kterých těžily uhlí pro svou potřebu, případně prodej. Obvykle se zde nacházelo 6 – 8 otevřených divokých šachtic. Šachtičky byly až 24 m hluboké a nacházely se asi 120 m od jámy Marie I. Následkem divokého dolování, které samozřejmě probíhalo nesprávným hornickým způsobem, docházelo v blízkosti jámy Marie I k tvorbě dalších propadlin. Tyto šachtičky závodní správa nechávala uzavřít zdmi, ale po nějaké době došlo vlivem divokého dolování k jejich poškození a tudíž i k opětovnému otevření a zpřístupnění těchto šachtic. Závodní správa se tak obávala, že divoké dolování může pokračovat až ve starých důlních dílech revíru Oberbau. Navíc v šachticích se vyskytovaly zápary a ohně, což bylo pro pravidelný provoz Dolu Pavel II velmi nebezpečné. Proto byly v průběhu roku 1937 všechny divoké šachtice rozstříleny a zavaleny a divoké dolování znemožněno častějšími prohlídkami státní policie.
Těžba:
Práce v porubech a odtěžovací technologie byla obdobná jako na Dole Pavel I v Louce u Litvínova. Vzhledem k většímu úklonu sloje musela být doprava na svážných chodbách zajišťována lanovými vrátky.
Těžba uhlí z porubů se prováděla manuálně, případně i pomocí šikmých sýpů až k hlavě svážné (Oberbau), resp. těžního vrátku (Tiefbau) až k vrátkovému vrchu. Těžní vrátky zajišťující těžbu z revíru Tiefbau byly celkem dva:
1) První těžní vrátek byl zabudován na tzv. hořejší úpadní, která vedla až na patro 119 m. Byla 240 m dlouhá a její úklon činil 20°. Těžilo se zde pomocí podstavníku pro dva vozíky a protizávaží. Pohon těžního vrátku zajišťoval elektromotor, který byl určen pro napětí 2. 000 V a dosahoval výkonu 35 PS.
2) Druhý těžní vrátek, resp. vrátkový vrch se nacházel ve vzdálenosti 24 m východním směrem od úpadní prvního vrátkového vrchu. Vedl na patro 54 m a byl 200 m dlouhý. Těžba zde probíhala stejným způsobem jako na hořejším vrátkovém vrchu rovněž za pomoci podstavníku a protizávaží. Pohon zajišťoval opět elektromotor s výkonem 30 PS.
V případě dopravy důlních vozíků po hořejší úpadní bylo zapotřebí důlní vozíky následně přesunout v chodbě na patře 219 m na druhý vrátek, kterým se teprve mohly dopravit až k těžní jámě.
3) V roce 1936 byl pak vybudován ještě třetí vrátkový vrch s těžním vrátkem s pudnými kotouči. Úklon úpadní, která měla délku 155 m, činil 16, 5°. Vrátek byl poháněn elektromotorem určeným pro napětí 2. 000 V s výkonem 40 – 50 PS.
Z revíru Oberbau se dopravovalo uhlí v důlních vozících na základní chodbu na patře 212 m po dvou svážných s podstavnými vozy a protizávažím, z nichž první vedla z horizontu 244 m až na horizont 212 m. Druhá byla rozdělena ve dvě části tektonickou poruchou, z nichž první část vedla shozenou částí z horizontu 254 m na horizont 234 m a druhá vedla hlavní slojí z horizontu 234 m až na horizont 212 m, kde se těžba z obou revírů soustřeďovala.
Ze základní chodby na patře 212 m se důlní vozíky dopravovaly k řetězovce. Z řetězovky se převáděla těžba důlních vozíků lanovkou, kterou byly důlní vozíky vytěženy po základní chodbě na patře 212 m až pod těžní jámu Pavel II. Jednalo se o relativně krátkou důlní lanovku, jejíž délka činila 350 m.
Vertikální těžbu zajišťovala těžní jáma Pavel II. Těžbu zajišťovaly dvě jednoetážové těžní klece. Každá sloužila k dopravě buď jednoho důlního vozíku nebo max. 7 mužů. Chytadla těžních klecí byla excentrická. Signalizační (tahací) zařízení z klecí do strojovny bylo zabudováno. Pohon těžních klecí zajišťoval původně parní dvojčitý těžní stroj, později pak elektrický těžní stroj. Elektrický těžní stroj byl poháněn elektromotorem na třífázový elektrický proud určený pro napětí 2. 000 V s výkonem 30 PS. Pro případ výluky sloužil záložní parní dvojčitý těžní stroj, jehož výkon činil 90 PS. Těžní věž vybudovaná nad těžní jámou Pavel II byla ze dřevěné konstrukce.
Doprava mužstva a materiálu:
Mužstvo fáralo do dolu těžní jámou Pavel II. Těžní klecí jezdilo obvykle 4 až 5 mužů, ačkoliv byla jízda na laně povolena maximálně pro 4 osoby (výnos Revírního báňského úřadu č. j. 5105/1914 ze dne 27. 6. 1914). V případě nouze sloužila pro fárání mužstva do dolu jáma Marie I, kde se nacházelo lezné oddělení se železnými žebříky a dřevěnými povaly.
K dopravě materiálu potřebného k zajištění provozu v dole sloužila jáma Marie I, která měla kromě lezného také těžní oddělení, jímž se spouštěl materiál pomocí těžní klece a protizávaží.
Větrání dolu:
Stejně tak, jako není téměř nic známo o těžbě, technologii dobývání a dopravě na Dole Pavel II v Horním Litvínově v období před rokem 1918, chybí rovněž informace o způsobu ovětrávání dolového pole závodu Pavel II z tohoto období.
V prvopočátcích těžby, kdy ještě nebylo dolové pole závodu Pavel II zcela vyřízeno, ovětrávala důl těžní jáma Pavel II a pravděpodobně některá nebo i některé z opuštěných jam kteréhokoliv ze zrušených hlubinných dolů patřících do kategorie tzv. „selského dobývání“, jichž bylo v této oblasti docela mnoho.
Podle údajů v jednom archivním prameni měl Důl Pavel II v letech 1918 – 1923 dvě jámy, a to těžní jámu Pavel II 119 m hlubokou a vodní jámu 45 m hlubokou, které zajišťovaly ovětrávání jeho dolového pole. Ovětrávání Dolu Pavel II bylo umělé, sací.
V roce 1923 byla pro Důl Pavel II vyhloubena nová výtažná větrací jáma v blízkosti staré větrací jámy, která měla být zavalena. Současně s tím využíval Důl Pavel II rovněž i větrací jámu v Horním Litvínově patřící sousednímu Dolu Pluto.
Koncem roku 1924 ovětrávaly dolové pole závodu Pavel II v Horním Litvínově tyto jámy: těžní jáma Pavel II, která byla vtažnou jámou, vodní jáma Pavel II, nová výtažná větrací jáma Pavel II a větrací jáma u Horního Litvínova patřící Dolu Pluto v Louce u Litvínova. Současně převzal Důl Pavel II od sousedního Dolu Marie v Horním Litvínově ke svému užívání také těžní jámu Marie I. Z hlediska větrání se jednalo o indiferentní jámu.
Aby mohl Důl Pavel II pokračovat v rubání ochranného pilíře pod Horním Litvínovem, obdržel záhy další novou větrací jámu, s jejímž hloubením bylo započato v roce 1926. Roku 1928 byla v dolovém poli závodu Pavel II vyhloubena nová těžní jáma Marie II, která byla z hlediska větrání vtažná, a sloužila k odtěžování uhelných zásob z povrchového lomu Marie II, jenž se stal koncem roku 1924 součástí provozu Dolu Pavel II.
Roku 1932 zajišťovalo ovětrávání jednotlivých polí Dolu Pavel II několik vtažných jam, z nichž některé byly rozděleny větrnou přepážkou ve dvě zátylně, z nichž jedna byla vtažná a druhá výtažná. Mezi vtažné jámy patřily těžní jáma Pavel II, jáma Marie I a II a větrací jáma u Horního Litvínova. Čistě výtažnou jámou byla jáma označovaná jako „Ausbisschacht“. Jámami vtažnými i výtažnými s použitím větrných přehrad byly jáma Marie I a větrací jáma u Horního Litvínova.
V letech 1935 – 1948 ovětrávaly dolové pole závodu Pavel II těžní jáma Pavel II (vtažná), pomocná větrací jáma Marie I (indiferentní) a výchozová jáma u Horního Litvínova „Ausbisschacht“ (čistě výtažná). Větrání bylo dostatečné a vydatné. Čerstvé větry se vtahovaly těžní jámou Pavel II do dolu, kde se následně rozdělovaly ve dva dílčí proudy, z nichž jeden ovětrával revír Oberbau a druhý revír Tiefbau. První hlavní větrný proud táhl z patra 212 m do hořejších etáží, po 3. vrchu nahoru, pak překopem na patře 234 do předků a následně společně s čerstvými větry přicházejícími od jámy Marie I postupoval k výtažné jámě, a tou vystupoval na povrch.
Menší část tohoto hlavního proudu postupovala lanovkou k úpadní, kde ovětrávala předky, a po spojení s původním hlavním dílčím proudem na patře 234 m směřovaly větry k výtažné jámě, kterou se vytahovaly na povrch. Druhý hlavní větrný proud táhl po vrátkovém vrchu, ovětrával spodní etáže, a následně se vracel po výtažné chodbě přes větrný most na patře 212 m přímo k výtažné jámě. Ventilátor na větrací jámě byl elektricky poháněný, systém Podhajský Hostivař. Měl výkon 1. 800 m3/min při depresi 7 mm. Elektromotor ventilátoru byl určen pro napětí 2. 000 V a měl výkon 25 PS. Záložní elektromotor pro ventilátor byl na dole k dispozici. V zimním období byl ventilátor na výtažné jámě zastaven, jelikož se v tuto roční dobu stávala jáma přirozeným tahem větrů sama výtažnou i bez potřeby ventilátoru. Větrání vzdálených porubů, jakož i nově ražených chodeb, se provádělo separátně, tj. elektrickými lutnovými ventilátory a lutnami o průměru 400 mm, jinak by bylo zapotřebí razit větrné přepážky, které by při rubání způsobovaly potíže a byly by příčinou záparů. V předcích bylo dostatečné množství čerstvých větrů; teplota na předcích nepřesahovala 22 °C.
Nebezpečí vod:
Voda z povrchu přitékala do hlubiny Dolu Pavel II z revíru Oberbau, a to z podloží u výchozu hnědouhelné sloje. Přitékající důlní voda se ztrácela ve stařinách odkud se pak pomocí žlabů sváděla do hlavní retenční nádrže v hlavní čerpací stanici poblíž náraziště těžní jámy Pavel II. V hlavní čerpací stanici byla instalována odstředivá čerpadla, kterými se tato voda vyzdvihovala těžní jámou na povrch. Retenční nádrž v hlavní čerpací stanici měla obsah 73 m3.
Ve 30. letech se v hlavní čerpací stanici nacházela dvě odstředivá čerpadla. Hlavní čerpadlo mělo výkon 1. 500 l/min. na 120 m výtlačné výšky a bylo poháněno elektromotorem s výkonem 35 PS, který byl určen pro napětí 2. 000 V. Druhé menší čerpadlo, které se nacházelo ve vedlejší čerpací komoře, sloužilo jako rezervní čerpadlo pro případ výluky hlavního čerpadla. Dosahovalo výkonu 500 l/min. a bylo poháněno elektromotorem s výkonem 31 PS určené pro napětí 2. 000 V. Po roce 1945 se v hlavní čerpací stanici nacházela již tři odstředivá čerpadla, a to obě výše uvedená odstředivá čerpadla, která byla záložní, a třetí odstředivé čerpadlo novějšího data výroby s výkonem 1. 200 l/min., které sloužilo jako hlavní čerpadlo. Po uzavření Dolu Pavel II v Horním Litvínově v říjnu 1948 zůstala těžní jáma Pavel II nadále v provozu a sloužila jako jáma vodní, kterou byla čerpána důlní voda na povrch. Pro čerpání důlní vody bylo na zastaveném dole ponecháno 6 mužů, z nichž vždy 2 muži obsluhovali v každé směně důlní čerpadla. Do dolu fárali po železných žebřících těžní jámou Pavel II.
Poblíž větrací jámy se nacházela vedlejší čerpací komora, kde byla ve 30. letech zabudována dvě menší odstředivá čerpadla, z nichž jedno mělo výkon 850 l/min. a druhé sedmistupňové čerpadlo, jenž sloužilo jako rezervní, mělo výkon 500 l/min. Obě čerpadla byla poháněna elektromotory určené pro napětí 2. 000 V. V revíru Tiefbau nebylo žádné čerpadlo instalováno, neboť zde k žádným přítokům důlních vod nedocházelo.
Množství vody přitékající do hlubiny bylo v zimních a letních měsících nepatrné. V tomto období pracovalo obvykle pouze hlavní čerpadlo, a to ještě jen v některých směnách. Zvýšené přítoky důlních vod se projevovaly na dole v období zvýšených srážek na jaře a na podzim, případně v době jarní oblevy. V tuto dobu pracovalo hlavní čerpadlo po dobu 24 hodin nepřetržitě a obvykle vypomáhala i záložní čerpadla.
Množství a přítoky důlních vod se na Dole Pavel II sledovaly a zapisovaly každý den. Normální přítok vody činil obvykle 450 – 650 m3 za den. V období zvýšených srážek a dešťů dosahoval přítok vod 1. 000 – 4. 000 m3 za den v závislosti na klimatických podmínkách. V době jarních oblev nebo i během dlouhodobých srážek byly na Dole Pavel II zaznamenány i abnormální případy, kdy dosáhl přítok důlních vod dokonce 5. 500 m3 za den.
Nebezpečí průrvy vody z povrchu na Dole Pavel II nehrozilo, pouze v období tání sněhu v Krušných horách mohla nastat zátopa dolu vodou z povrchu. K odvádění této vody byly na povrchu závodu vybudovány dřevěné žlaby. Větší množství zadržené vody se nad dolovým polem nevyskytovalo.
Průval vod a bahnin na Dole Pavel II v Horním Litvínově
rok popis mimořádné události
1902 průval vod pravděpodobně z povrchu
1904 průval vod pravděpodobně z povrchu, do stařin a následně do důlních děl
1907 průval vod do důlních děl přes poškozenou protiprůvalovou hráz
Třaskavé a nedýchatelné plyny:
Stejně tak jako ostatní doly v revíru byl i Důl Pavel II řazen z hlediska výskytu třaskavých plynů do skupiny dolů plynujících. Možný výbuch důlních plynů a methanu bylo na dole stálým nebezpečím. Dokladem toho může být např. výbuch třaskavých plynů na patře 182 m, který se udál v roce 1919.
Ve 30. letech bylo dolové pole závodu Pavel II už celé vyřízeno a tak se třaskavé plyny v dole již nevyskytovaly. To byl také důvod, proč bylo celé dolové pole Pavel II vyřazeno ze skupiny dolů s třaskavými plyny. Pouze Východní pole Pavel I, které bylo v roce 1933 přiřazeno k Dolu Pavel II, náleželo do kategorie dolů I. třídy nebezpečí výskytu třaskavých plynů.
Nedýchatelné plyny se na Dole Pavel II obvykle nevyskytovaly, pouze při poklesu barometrického tlaku byly identifikovány. K indikaci nedýchatelných plynů v důlní atmosféře sloužily bezpečnostní benzínové lampy (tzv. benzínové větérky), jež se nacházely u každého pracovního místa a také na každé stanici úpadních a lanovek. Indikaci nedýchatelných plynů prováděli jednak požární hlídači a jednak důlní dozorci.
Uhelný prach:
Z hlediska výbuchu uhelného prachu byl Důl Pavel II v Horním Litvínově zařazen Revírním báňským úřadem v Mostě do skupiny dolů s nebezpečím výbuchu uhelného prachu. Tomu tak bylo až do roku 1934, kdy byl Důl Pavel II v Horním Litvínově výnosem č. j. 16052/34 Revírního báňského úřadu v Mostě ze dne 3. 1. 1934 vyřazen ze skupiny dolů nebezpečných výbuchem uhelného prachu a výskytem požárů. Důvodem k tomu byla skutečnost, že se uhelný prach v dole vyvíjel při rubání pouze v nepatrném množství, neboť uhlí na dole bylo poměrně velmi pevné a přirozeně vlhké.
Vývinu a nahromadění uhelného prachu se čelilo jeho neustálým kropením a následným odstraňováním. Chodby a pracovní místa se navlhčovaly vodou, k čemuž byly určeny zvláštní osoby označené v dolovém deníku. K tomuto účelu bylo po celé hlubině dolu rozvedeno vodovodní potrubí. Hadice byly všude k dispozici.
Uhelný prach nashromážděný pod gumovým pásem a pod nátřasným žlabem se musel mezi směnami neustále odstraňovat. U výsypu nátřasného žlabu byly zabudovány vodní rozprašovače, kterými se rozvířený uhelný prach srážel. Také uhlí napadané podél gumového pásu nebo nátřasného žlabu se běžně odstraňovalo.
Revírní a lokální uzávěry s předepsaným materiálem byly na Dole Pavel II zřízeny. Každý revír měl vodní uzávěru, jejichž kontrolou byl pověřen kropič uhelného prachu.
V třídírně se uhelný prach vyskytoval jen v menší míře. Třídírna se čistila každý den mezi 16:00 až 17:00 hodinou a důkladně jednou týdně v sobotu na noční směně. Třídírna byla opatřena odsávačem uhelného prachu.
Zápary a ohně:
Vzhledem k tomu, že uhlí na Dole Pavel II bylo poměrně velmi pevné a přirozeně vlhké, bylo tak málo náchylné k zapaření. Přesto se zápary a ohně na Dole Pavel II občas vyskytly, jak dokládá následující tabulka.
Přehled některých případů samovznícení a důlních požárů
na Dole Pavel II v Horním Litvínově do roku 1945
rok popis události
1892 důlní požár
1893 důlní požár
1894 důlní požár
1895 důlní požár
1901 důlní požár
1921 rozsáhlý důlní požár v šibíku na patře 244 m
1923 důlní požár za uzavírací zdí
1924 důlní požár ve Východním poli
1924 důlní požár v revíru Tiefbau II
Od počátku 2. světové války se však začaly zápary a ohně objevovat na Dole Pavel II stále častěji vzhledem k velikému tlaku, který způsoboval rozsáhlé boční výlomy, stropní zátrže a pilířové rány. Bylo to způsobeno dovrchním rubáním, což vyvolávalo zalamování poměrně úzkého uhelného pilíře, jenž se právě rubal.
Přehled některých případů samovznícení a důlních požárů
na Dole Pavel II v Horním Litvínově v letech 1945 – 1948
rok popis události
1945 důlní požár na I. úpadní
1946 důlní požár na chodbě č. 2 na patře 152 m
1948 důlní požár na 101, 93, 86, 78 a 75 spodku a v porubu č. 72
1948 důlní požár na porubní chodbě na patře 133 m
Na Dole Pavel II byla pravidelně jako na ostatních dolech v revíru konána požární hlídka. Až do roku 1945 byl v každé směně ustanoven jeden požární hlídač. Po roce 1945 byly v dole určeni k výkonu požární služby v ranní směně dva požární hlídači, v odpolední a noční směně společně jeden důlní dozorce a jeden požární hlídač. Každý požární hlídač vykonával dvakrát za směnu pochůzku ve svém obvodu, kde kontroloval, zda v některých místech dolu nevznikl nějaký zápar nebo oheň v důsledku samovznícení uhelné sloje. Během své pochůzky se vždy zapisoval na kontrolní tabulky vyvěšené na důležitých místech v dole. Po své druhé pochůzce se pak vystřídal s druhým požárním hlídačem, jenž nastoupil na další směnu, ve výtažných větrech u větrného kříže na patře 212 m a následně vyfáral na povrch.
Všechny zápary se na Dole Pavel II zdolávány obvyklým způsobem. Z místa zapaření se odstranila a vyvezla horká zásoba uhlí a místo se zakalilo plaveným popelem nebo vápenným mlékem, případně se i zazdilo. K likvidaci požárů a ohňů bylo v hlubině dolu rozvedeno vodovodní potrubí s přípojkami s dostatečným počtem hydrantů a rozprašovačů. Tam, kde nebylo potrubí rozvedeno až k pracovním místům, byly po ruce hadice, které bylo možné k vodovodní potrubí připojit. Únikové cesty vedly na Důl Pluto v Louce. Uzavírací zdi, revírní uzávěry, těsnící hmoty a kouřové dveře na nárazišti u těžní jámy byly na Dole Pavel II zřízeny.
Na závodě byl ustanoven požární sbor, který čítal zhruba 10 mužů. Každý rok vykonávali členové sboru pravidelná společná požární cvičení. Na povrchu dolu, v dílnách i ve strojovně byly umístěny hasící přístroje a další zařízení sloužící k likvidaci případného požáru či ohně. Třídírna byla opatřena vodovodním potrubím a na každém patře byl umístěn sud s vodou.
Všechny jámy byly provedeny ohnivzdorně. Vtažná jámy byla opatřena železnými sklápěcími dveřmi, kterými bylo možné vtažnou jámu vzduchotěsně uzavřít. Dřevěná konstrukce těžní věže jámy Pavel II a jámy Marie II byly opatřeny ohnivzdorným nátěrem.
Střelná práce:
Střelné práce se na Dole Pavel II prováděly při odstřelování v komorách a při ražení chodeb. Do konce 30. let se běžně používalo trhaviny dynamonu, která se odpalovala elektricky rozbuškami Astry č. 6. V období 2. světové války se ke střelné práci používala trhavina donarit a po roce 1945 uhloenergit C, se kterým však nebyly dobré zkušenosti, poněvadž byl velmi hygroskopický. Trhavina se odpalovala elektricky rozbuškami Astry č. 8, od roku 1948 rozbuškami Unrra a Rekord č. 8.
Patrony průmyslové výbušniny dopravovali na jednotlivá pracoviště v dole sami havíři v uzavřených bedničkách. Střelou práci však vykonávali pouze důlní dozorci, kteří byli k této práci vyškoleni a jako palní nahlášeni Revírnímu báňskému úřadu v Mostě. Palní rovněž dopravovali na jednotlivá pracoviště v uzamykatelných kožených brašnách rozbušky, které se nesměly dopravovat společně s patrony. Před odstřelem se každé pracovní místo muselo nejprve řádně pokropit vodou a současně se prováděla indikace na třaskavé plyny.
Trhavina dynamon se uskladňovala v dole na patře 212 m ve zvláštním skladišti. Hlavní skladiště rozbušek Astry č. 6, které bylo povoleno okresní politickou správou v Mostě výnosem č. j. 6302/21 na 25 kg třaskavé sádky se nalézalo na povrchu v blízkém lesíku. Příruční skladiště rozbušek, které bylo povoleno okresním hejtmanstvím výnosem č. j. 26755/08 na 3 kg třaskavé sádky se nacházelo v dole na patře 234 m. Stav o příjmu, výdeji a spotřebě střeliva se zaznamenával do zvláštní knihy. Rovněž se evidovaly tzv. „selhané rány“.
V roce 1943 bylo na dole vybudováno nové hlavní skladiště třaskavin, jehož užívání bylo povoleno výnosem č. j. 623/10a/43 Revírního báňského úřadu v Mostě ze dne 8. 10. 1943 pro nejvyšší množství 1. 750 kg donaritu a 5. 000 rozbušek. Nové skladiště třaskavin mělo dvě místnosti oddělené železnými dveřmi. V první místnosti se po pravé straně nacházel výklenek opatřený železnými dvířky, ve kterém byly uloženy rozbušky. Druhá místnost byla dále rozdělena na dvě části. V první se nacházel příruční stůl určený k manipulaci s třaskavinami a po pravé straně vlastní skladiště třaskavin oddělené od první části opět železnými dveřmi. Bylo tomu tak proto, že německé předpisy za 2. světové války, kdy skladiště vzniklo, dovolovaly uschovávat třaskaviny a rozbušky ve dvou místnostech jednoho skladiště do počtu 5. 000 kusů rozbušek.
Výnosem č. j. 2443-24/5-47-60 Vb/3 Ministerstva vnitra ČSR a Referátu Národní bezpečnosti při ONV v Mostě ze dne 18. 6. 1947 bylo schváleno hlavní skladiště třaskavin a podzemní skladiště rozbušek k ukládání 2. 500 kg trhavin a 8. 000 rozbušek.
Osvětlení a elektřina:
K osvětlování na povrchu závodu sloužily obloukové lampy a žárovky. K osvětlení v dole na hlavních chodbách, na stanici lanové dráhy a u náraziště se používalo elektrické světlo se žárovkami. Na porubech používali havíři výlučně karbidové lampy, které se po ukončení směny odevzdávaly a ukládaly v tzv. lampovně na povrchu závodu. Palní používali karbidové lampy s reflektorem. Od začátku června 1936 začali havíři používat k osvětlování na porubech pouze uzavřeného bezpečnostního světla, konkrétně elektrické akumulátorové lampy systému Ceag. Ostatní dělníci v hlubině používali přenosné elektrické důlní lampy. Požární hlídači a dozorci měli kromě elektrických lamp také benzínové větérky zprvu systému Seippel, později systému Wolf, příp. Pieler.
Lampovna se nacházela na povrchu závodu v budově cáchovny dílen. Zde byly uloženy karbidové lampy, elektrické akumulátorové lampy, benzínové větérky a větší elektrické důlní lampy pro osvětlování stropů porubů zavedené v letech 1928 – 29. K nabíjení kyselých akumulátorů sloužil rotační agregát pro 110 V a 33 A. Karbidové lampy se plnily ve zvláštní místnosti větrané ventilátorem. Pro plnění benzínových větérek byla zřízena rovněž zvláštní místnost oddělená od ostatních místností železnými dveřmi. Nad plnícím aparátem byla umístěna nádoba s hasícím pískem. Jednou ročně se prováděla funkční kontrola bezpečnostních benzínových lamp. V lampovně se prováděla též kontrola fárajícího mužstva, a to obvyklým způsobem dvojí kontroly: jednak vyvěšením odevzdaných štítků na tabuli a jednak zápisem do knihy.
K pohonu ventilátorů, důlních lanovek, čerpacího, třídícího a dalšího technologického zařízení odebíral Důl Pavel II potřebný elektrický proud z elektrárny Dolu Koh-i-noor I v Lomu prostřednictvím elektrické centrály Dolu Pluto v Louce u Litvínova, kde byl hlavní rozvaděč. Elektrický proud byl dopravován svrchním elektrickým vedením o vysokém napětí na 2. 000 V bez zemního lana a podzemním elektrickým vedením se sváděči přepětí na posledním sloupu až do elektrické rozvodny na povrchu závodu, kde se transformoval na napětí 500 V, 220 V a 120 V. Transformátor 125 kVA 2. 000/500 s uzemněním zásoboval proudem motory Siemens a transformátor 14, 5 kVA 2. 000/100 zásoboval proudem stále elektrické osvětlení. V roce 1947 připravovala závodní správa zřízení nové transformační stanice pro tři transformátory 2000/380/220 V a nové rozvodné stanice jako náhrady za nevyhovující transformační stanici ve strojovně u těžního stroje. Každý rok prováděl elektrotechnik závodu čtvrtletní prohlídku elektrického zařízení; ze strany příslušných státních orgánů pak byla prováděna jednoroční prohlídka elektrického zařízení.
Telefonní ústřednu měl Důl Pavel II vlastní. Nacházela se v závodní kanceláři a byla napojena na telefonní ústřednu generálního ředitelství Lomských uhelných závodů, a. s. v Teplicích-Šanově.
Záchranná služba:
Důl Pavel II měl ustanovenou záchrannou četu. Záchranné mužstvo mělo 12 členů (obvykle 7 dělníků, 4 dozorci a 1 inženýr) a bylo rozděleno do dvou čet po 6 mužích. Každá četa konala pravidelně v každém pololetí jedno dvouhodinové cvičení s nasazenými sebezáchrannými přístroji; cvičila tedy dvakrát do roka. První cvičení se konalo přímo v dole a druhé v kouřové komoře na povrchu. Při cvičení se stavěla na povrchu bednění a popelkový zátah. O cvičeních záchranného mužstva, tělesném stavu cvičících a spotřebě kyslíku během jejich nasazení byly vedeny záznamy. Seznam všech členů záchranného mužstva byl vyvěšen v záchranné stanici a také v závodní kanceláři. Všichni členové záchranného mužstva museli být zdravotně způsobilý. Lékařská vysvědčení všech členů družstva byla pravidelně každý rok obnovována.
Po roce 1945 mělo záchranné mužstvo 12 – 17 členů a bylo rozděleno do dvou čet po 6 – 8 mužích. Od roku 1946 cvičilo záchranné mužstvo v Ústřední záchranné stanici v Mostě a každoročně se konalo 5 až 6 cvičení. Velitelem sboru byl naddůlní, příp. směnmistr. O cvičeních záchranného mužstva, tělesném stavu cvičících a spotřebě kyslíku během jejich nasazení byly i nadále vedeny záznamy. Seznam záchranného sboru byl vyvěšen v záchranné stanici a v lampovně.
Záchranná stanice byla vzdálena od těžní jámy Pavel II asi 20 metrů a nacházela se ve zvláštní místnosti v budově truhlárny. Cestu a směr k záchranné stanici ukazovaly vyvěšené tabulky. Klíč od záchranné stanice se nacházel ve strojovně těžního stroje. V záchranné stanici bylo až do 2. světové války uloženo 6 záchranných dýchacích přístrojů typu Dräger model 1904 až 1909 s příslušenstvím. Množství kyslíku obíhající těmito přístroji činil 50 – 54 litrů za minutu; povolený přetlak kyslíku v těchto přístrojích činil 100 mm vodního sloupce. V průběhu 2. světové války byly nahrazeny 6 novějšími přístroji typu Dräger model 1924. Ty pak byly dne 30. 12. 1947 odevzdány do Ústřední záchranné stanice v Mostě, za které správa závodu dostala 6 nových přístrojů typu Dräger 160/A. Záchranné dýchací přístroje se nacházely ve zvláštních skříních. Každý měsíc se konaly pravidelné zkoušky těchto aparátů. Před každým cvičením se vysával z dýchacích vaků přístrojů všechen vzduch. Počet náhradních redukčních ventilů odpovídal počtu dýchacích přístrojů a každoročně se zasílaly dodavatelské firmě k přezkoušení.
V záchranné stanici se dále nacházely tlakové láhve s kyslíkem plněné na tlak 150 atm, čerstvé regenerační draslíkové patrony a ostatní předměty potřebné k záchranné službě jako pily, háky, větrné plachty, hřebíky, nosítka, rezervní tlakové láhve s kyslíkem apod. Rezervní součástky a předepsané nářadí byly uloženy na svém místě. Benzínové a elektrické lampy potřebné k záchranným pracím se ukládaly do roku 1936 v záchranné stanici. Od roku 1936 vstoupila v platnost výjimka z předpisu povolená výnosem Revírního báňského úřadu v Mostě č. j. 2453/36 ze dne 6. 3. 1936, na jejímž základě se začaly předepsané benzínové a elektrické lampy ukládat na zvláštní stojan v lampovně. V roce 1943 bylo pro záchrannou stanici zakoupeno 14 pohlcovačů CO2, ke kterým v roce 1945 přibylo ještě dalších 9 kusů. V době okupace byla v záchranné stanici instalována důlní mapa, na které byly vyznačeny jednotlivé doly tehdejšího revíru s počtem záchranných přístrojů a mužstva.
Výzbroj a pomůcky předepsané pro záchrannou stanici, a to jak v období první republiky, tak i za okupace a po 2. světové válce, byly vždy v dostatečném počtu a způsobilé k okamžitému použití. Za udržování a stav záchranné stanice zodpovídal velitel záchranného sboru. Od roku 1946 byl pak kontrolou záchranné stanice pověřen závodní dolu a zaměstnanec Ústřední záchranné stanice v Mostě. Po zastavení provozu v roce 1948 byla záchranná stanice na Dole Pavel II zrušena.
V hlubině Dolu Pavel II byly pro případ nebezpečí a ohrožení životů havířů zabudovány důlní telefony a zřízeny únikové cesty, které byly označeny bílým vápenným pruhem.
Povrchové zařízení:
O původním povrchovém zařízení Dolu Pavel II a jeho technologickém vybavení se nedochovaly žádné informace. Jsou známy jen důležité a podstatné informace o novějším technologickém zařízení ze spisů dochovaných po roce 1918. Z nich lze např. vyčíst, že v roce 1923 proběhla na Dole Pavel II zásadní rekonstrukce původního technologického zařízení. Po těchto úpravách získal Důl Pavel II novou třídírnu s přímou vykládkou, nové kolejiště, novou překládací rampu s jímkou na uhlí, novou kancelářskou budovu a nové obytné objekty, bylo elektrifikováno těžní a třídící zařízení a vybudována nová větrací jáma. Popis některých povrchových objektů a technologického zařízení Dolu Pavel II po roce 1923 je uveden v následujícím textu.
Na povrchu závodu se nacházela jámová budova, která stála nad ohlubní těžní jámy Pavel II Nad touto budovou byla postavena těžní věž, která byla ze dřevěné konstrukce. K ní náležely dvě jednoetážové těžní klece. Pohon těžních klecí zajišťoval původně parní dvojčitý těžní stroj, později pak elektrický těžní stroj. Elektrický těžní stroj byl poháněn elektromotorem na třífázový elektrický proud určený pro napětí 2. 000 V s výkonem 30 PS. Pro případ výluky sloužil záložní parní dvojčitý těžní stroj, jehož výkon činil 90 PS. Oba těžní stroje se nacházely ve vedlejší budově označované jako strojovna.
Dalším důležitým objektem byla kotelna. V kotelně byly tři kotle systému Bouilleur o výhřevné ploše po 70 m2. Přípustné napětí činilo 8 atm, ale pro běžnou potřebu páry se udržoval tlak pouze 0, 5 – 2, 0 atm. V provozu byl obvykle pouze jeden kotel, druhý byl v záloze a třetí se opravoval. Jiných parních strojů kromě rezervního těžního parního stroje na dole nebylo. Pára se vyráběla za účelem vytápění hospodářských budov a pro ohřev vody pro koupelnu mužstva. Výjimečně se používalo páry při opravách elektrického těžního stroje k těžbě záložním těžním parním strojem. Vedle kotelny stál cihlový kouřový komín, kterým se odváděly spaliny vzniklé při spalování uhlí v jednotlivých kotlích. Vzniklý popel se z kotlů uvolňoval za pomoci kanálu a odvážel se na odval za dolem.
Vlastní elektrickou centrálu Důl Pavel II neměl a potřebný elektrický proud odebíral z elektrárny Dolu Koh-i-noor I v Lomu prostřednictvím elektrické centrály Dolu Pluto v Louce u Litvínova, kde byl hlavní rozvaděč. Elektrická rozvodna však byla na Dole Pavel II zřízena.
Třídírna uhlí, která se nacházela v samostatné zděné budově, sloužila k úpravě vytěžené zásoby. Jednak se zde vybírala hlušina z uhlí, která jej znehodnocovala, a jednak se zde uhlí třídilo podle velikosti na jednotlivé druhy sortimentu (kusy, kostka, ořech, hrášek). Vytěžené důlní vozíky, které přicházely do třídírny od těžní jámy Pavel II, se vyklápěly za pomoci výklopníku systému Schmied. K třídění uhlí sloužilo elektricky poháněné třídící zařízení. Třídící rošt rovněž systému Schmied odděloval kusové uhlí od menších druhů. Takto oddělené kusové uhlí se pak dostávalo na dopravní pás, kterým se transportovalo buď přímo do železničních vagónů, nebo na drtič uhlí, kde se rozmělňovalo na menší druhy uhlí. Drcené uhlí se pak dopravovalo korečkovým výtahem na rozdružovadlo, kde se třídilo zároveň s uhlím, které propadlo přes výše zmíněný třídící rošt. Rozdružovadlo bylo patentu Schmied a plocha jeho síta činila 3, 5 m2.
Středně veliké druhy uhlí se dopravovaly transportním pásem přímo do železničních vagónů, ostatní druhy uhlí do zásobníků. Pohon technologického zařízení ve třídírně byl zajišťován dvěma třífázovými elektromotory pomocí transmise. Jeden elektromotor poháněl výklopník a rozdružovadlo, druhý elektromotor sloužil k pohonu dopravních pásů. Provozní napětí činilo 2. 000 V a byly zde nouzové vypínače k zastavení pohonu třídírny. Oba elektromotory se nacházely v uzavřených místnostech a byly postaveny mimo třídírnu. Odprašovací zařízení bylo zabudováno pouze u výklopníku; odsátý uhelný prach se nesrážel, nýbrž vypouštěl přímo ven z třídírny. Hydranty k připojení hadic se nacházely na každém patře třídírny. U třídírny byl postaven také vertikální elektrický výtah pro dopravu uhlí ze skládky a pro materiál.
Upravené a vytříděné uhlí se nakládalo do přistavených železničních vagónů na nákladišti, kde se nacházelo 5 kolejí, posuvné plošiny a vagónová váha. Ta sloužila k vážení prázdných i plných železničních vagónů. K posunování železničních vagónů sloužilo posunovalo s ponořenou plošinou a elektrickým pohonem. V areálu nákladiště u železniční vlečky se nacházelo také dřeviště a složiště materiálu. Nákladiště bylo napojena na železniční vlečku, po které se uhlí dopravovalo v železničních vagónech do stanice Louka – Horní Litvínov na trať Duchcov – Podmokly a Most – Moldava. Železniční vlečka Dolu Pavel II navazovala na železniční vlečku Dolu Pavel I, na kterou se napojovala v 0, 5436 km. Její délka dosahovala 773 m a po přičtení délky železniční vlečky Dolu Pavel I (543, 6 m) činila celková délka této železniční vlečky 1. 316, 6 m. Železniční vlečka Dolu Pavel II vykazovala stoupání pouze mezi km 0, 5 – 0, 6 a sice 30, 7 ‰.
Na povrchu dolu byly zbudovány také dvě lanovky se společným pohonem k dopravě uhlí na skládku a ze skládky, které sloužily zároveň k dopravě hlušin na odval. Pohon lanovek byl elektrický s vertikální hřídelí.
V areálu dolu se dále nacházely povrchová stanice pro povrchovou lanovku, vrátek pro nakládání zásob, povrchové dílny a místnost pro první pomoc, záchranná stanice s obvazovnou, lampovna, skladiště, závodní kancelář, koupelna mužstva a cáchovna, kde si havíři odkládaly své oblečení před fáráním do dolu. Ve skladišti byl uložen materiál potřebný k zajištění provozu dolu (stavební materiál, elektromateriál, náhradní díly, důlní výztuž apod. ). Tesařské dílny zajišťovaly nejrůznější tesařské a truhlářské práce nutné k udržení chodu provozu. V tesařské dílně se nacházela kruhová pila. Dřevičské dílny měly na starost budování důlní dřevěné výztuže, kterou se zajišťovaly stropy a boky důlních chodeb, popř. ústí komorových porubů. Zámečnické dílny prováděly nejnutnější opravy strojního zařízení a další práce důležité pro provoz dolu.
Pracovní a sociální poměry:
Důl Pavel II patřil mezi malé až středně velké hlubinné doly a měl v průměru kolem 300 zaměstnanců. Jaké byly pracovní a sociální poměry na dole v dřívějších dobách není známo. Je však známo, že počátkem 20. století byla pracovní doba na dole již osmihodinová: ranní směna (6:00 – 14:00 hod. ), odpolední směna (14:00 – 22:00 hod. ) a noční směna (22:00 – 6:00 hod. ).
Po roce 1918 byla na Dole Pavel II ustanovena čtyřčlenná závodní rada, která vykonávala jednou za čtrnáct dní prohlídku dolu. Výsledky těchto prohlídek se zapisovaly do záznamové knihy a zjištěné závady se běžně odstraňovaly.
Osazenstvo dolu bylo převážně německé národnosti. Ve 30. letech a v době okupace tvořilo německé dělnictvo zhruba 70 %. Za okupace se na dole vystřídalo dělnictvo všech národností Evropy. V roce 1943 pak přišli na důl první ruští váleční zajatci. Po osvobození v roce 1945 tvořili Češi na dole 42 % z celého osazenstva. V srpnu 1946 tvořili Češi již 55 % osazenstva a na konci roku 1946 dokonce 75 %, čemuž tak bylo až do uzavření dolu v roce 1948.
Před 1. světovou válkou pracovalo na Dole Pavel II méně než 180 dělníků. V roce 1918 vzrostl jejich počet na 300 a tento vzestupný trend pokračoval i v dalších letech. V roce 1922 pracovalo na dole již 615 dělníků. V následujících letech začal počet dělníků klesat až dosáhl v roce 1929 zhruba 400 dělníků. V období hospodářské krize bylo na dole zaměstnáno kolem 345 dělníků. V letech 1935 – 1948 pracovalo na dole už jen 150 – 170 dělníků.
Ve 20. letech se pracovalo na dole ve třech osmihodinových směnách šest dní v týdnu. V období hospodářské krize se pracovalo na dole ve třech osmihodinových směnách pouze tři dny v týdnu. V letech 1934 – 1935 se pracovalo na dole ve třech osmihodinových směnách čtyři dny v týdnu (nepracovní byla středa, sobota a neděle). Od roku 1936 se pracovalo ve třech osmihodinových směnách šest dní v týdnu; sobotní směna však byla jen šestihodinová. Ve II. polovině 30. let se těžilo pouze v ranní směně, v odpolední směně se přednaráželo a v noční směně byli v dole zaměstnáni jen důlní tesaři a požární hlídka. Na povrchu se pracovalo pouze v ranní směně, v ostatních směnách pracovali jen narážeči a strojníci. Ženy zaměstnané na závodě pracovaly jen v třídírně, a to vždy v ranní směně, a také v kanceláři. Za okupace byli čeští dělníci zařazováni na nejhorší práce a byli nuceni pracovat i 7 dní v týdnu, a to 12 i více týdnů nepřetržitě bez jediného dne volna. Navíc bylo české dělnictvo okrádáno jak na platu, tak i na přídělech.
Po roce 1918 se výplata dělnických mezd řídila kolektivní smlouvou, která se dodržovala. Pravidelná dovolená byla dělnictvu udělována v dohodě se závodní radou tak, že každý měsíc nastupovalo dovolenou 10 % osazenstva. Osazenstvo dolu bylo pojištěno u Revírní bratrské pokladny v Mostě a u Úrazové pojišťovny dělnické pro Čechy v Praze. K dolu patřila hornická kolonie se 7 obytnými domy, ve kterých se nacházelo celkem 15 dělnických bytů.
Na závodě byla pro dělnictvo zřízena cáchovna a koupelna mužstva se 14-ti sprchami a 428 věšáky na šatstvo. Pro dozorce zde bylo 5 sprch, jedna vana a 27 věšáků. Kromě toho byla na závodě zřízena koupelna pro ženy, kde se nacházela také jedna vana pro úředníky. Voda, která se přiváděla do koupelny mužstva, byla filtrována.
Na dole byla také ambulanční místnost pro poskytování první pomoci při úrazech. Ambulanční místnost se nacházela ve zvláštní budově a byla vybavena předepsanými léky a pomůckami pro první pomoc, které se podle potřeby průběžně doplňovaly. Bylo zde také jedno lůžko pro nemocné a nosítka pro dopravu raněných. V hlubině byly všude umístěny skříňky s obvazy a nacházela se zde další nosítka pro dopravu raněných, která byla pohotově k dispozici. V poskytování první pomoci byly vycvičeny dvě až tři desítky mužů, jejichž seznam byl vyvěšen v ambulanční místnosti. Praktické cvičení s osobami vycvičenými v poskytování první pomoci bylo prováděno každoročně pod dozorem příslušného lékaře. Dozorce odpovědný za udržování a stav pomůcek pro první pomoc byl zapsán v dolovém deníku.
Pitná voda se dopravovala do dolu denně, a to ve dřevěných soudcích, které se každý týden čistily párou a horkou vodou. Na povrchu i v dole byly zřízeny záchody. V dole se nacházelo celkem šest záchodů, jejichž dezinfekce se prováděla hašeným vápnem.
Jsem horník z Krušnohoří (Dobová hornická báseň. . . )
text i hudba Josef Vojáček
Jsem horník z Krušnohoří
kde haldy rudě hoří
v jejich stínů sto mých druhů
budoucnost šťastnou tvoří
Továrna huť i škola
po uhlí stále volá
republice uhlí více
točte se těžní kola
Jsem horník a kdo je víc
radostí plane má líc
v lůno země fárám denně
já i mých druhů tisíc
Mgr. Jiří JIRÁSEK (II.článek, text)
Pavel Aulický (I.článek, fotografie)
Josef Čtvrtníček (mapy, fotografie)
mapy. cz (50°36’8.678″N, 13°37’41.733″E)
