Původ existence a historie pramenů
Nejasné postavení mají „sirné“ prameny v Horním Litvínově a lázně s vodou považovanou za sirno – železitou, zmiňované ve starší literatuře. Bližší údaje o vývěrech sirných pramenů nejsou uváděny. Reuss (1790) vztahuje k Litvínovu dva simé prameny a ke Komořanům (jeho „Kummern“) studnu s kyselkou. V pozdější práci (Reuss 1801) je již jen poznámka o tom, že větší pozornosti se těší kamencárna u Černic a studená simá voda vyvěrající u Horního Litvínova.
V souvislosti s vyvřelinami v okolí Kaňkova píše (Reuss 1790), že nad vsí Kaňkov se nachází pramen s opalizující vodou. Voda byla bez chuti, bez zápachu a obsahovala pouze „trochu jemně rozptýlené jílovité zeminy“. Vyvěrat měla z kulovitě rozpadavého čediče.
Podle Laubeho (1884) byl u Litvínova pramen železité vody. Kačura (1979) se domnívá, že to byl buď pramenní vývěr ve svahu, nebo spíše studna, kterou dal vyhloubit v r. 1791 Josef Kempe, majitel domku č. 140 na Lázeňském vrchu. Ten po objevení zdroje zřídil v domku vanové lázně. Reuss (1801) se o železitém pramenu ani o lázních nezmiňuje, což do určité míry zpochybňuje Kačurovy informace. Kempeho lázně jsou zjevně pozdějšího data a jejich využívání spadá až do počátků 19. stol.
V Okresním archivu v Mostě se dochovalo propagační leporelo z poloviny 30. let 20. stol., které dal zjevně vytisknout poslední majitel lázní Gutwald (sine 1933-34, česká verze z r 1933 obsahuje místo historie lázní děkovné dopisy vděčných pacientů. Uložena je v archívu Oblastního muzea v Mostě).
V něm jsou poněkud jiné informace: „v r. 1823 majitel domu č. 140 v Horním Litvínově Josef Kempe objevil ve své zahradě pramen s železitou vodou, zachytil ji a vedle domu v dřevěné stavbě instaloval koupací vany.“ Dále se dočteme, že lázně valně neprosperovaly, a to ani, když nový majitel Josef Jenak obestavěl a spojil v r 1835 lázeňský prostor s domem a zřídil šest kabin se zapuštěnými kamennými vanami.
Úspěch se nedostavil ani za dalšího vlastníka. V r. 1865 koupil lázeňský dům sladovnický nájemce Franz Chlouba, který si ‚ zároveň pronajal hostinec. V témže roce nechal provést posouzení kvality vody a jejích léčivých účinků obecním lékařem Dr. Adolfem Sternem, čímž dosáhl větší návštěvnosti. Zároveň vydal lázeňský pořádek, v němž byly Sternem lázně doporučeny „k uklidnění lázeňských hostí, že červená barva a zakalení vody není vyvoláno znečištěním, ale že zvýšením teploty dochází k oxidaci železa, jehož soli voda obsahuje.
Údajně se zde úspěšně léčila dna, revmatismus, ischias, neuralgie, ochrnutí, doléčovala se zranění (zlomeniny kostí) aj. Zmíněný propagační materiál obsahuje i dovětek o tom, že leckteří nemocní přijeli na vozíčku, do lázní se více nosili než vodili, ale po několika koupelích se mohli sami pohybovat. V českém letáku z roku 1933, v němž chybí historie lázní, jsou otištěny děkovné dopisy vděčných pacientů.
Lázně vzkvétaly i za dalších majitelů Karla a Marie Walterových. Po brzké smrti manžela pokračovala jeho žena ve vylepšování lázní a nástavbou dalšího podlaží dosáhl dům konečné podoby.
Po paní Walterové převzala lázně její dcera Karolíně, provdaná za Andrease Kaltofena. Po delším období úspěšného provozu nastala opět doba úpadku. Podle Dražného (1960) byl provoz lázní v r. 1914 zastaven a obnoven až v r. 1921. K dalšímu přerušení došlo již v r. 1924 v důsledku ztráty vody Gustav Gutwald, který se v r. 1921 oženil s Friedrikou, vnučkou původní majitelky, když se stal v r. 1925 spolumajitelem, dal se do usilovného hledání pramene. Po několikaletém neúspěšném vrtném průzkumu nakonec v r. 1928 dosáhl kýženého cíle a lázně byly v červenci téhož roku znovu otevřeny a provozovány až do září. V následujícím roce nechal vyhloubit studnu (Kačura in Mlčoch et al. 1990 zmiňuje vrtanou studnu, což je nepravděpodobné).
Studna byla podle Dražného hluboká 34 m, nebo 38m a z její počvy byly do stran vyraženy dvě tykadlové chodby. Ze studny prý bylo možno odebírat až 5 l.s‘ vody, což se shoduje s údajem z propagačního letáku. Aby se zamezilo vnikání povrchové a mělké podzemní vody do studny, vyhloubila se v jejím sousedství ještě mělká studna, do níž byly tyto vody zcezovány a odčerpávány. Poté byl provoz lázní obnoven a trval až do r. 1939.
Po válce již nebyly lázně otevřeny a lázeňský dům měl být přestavěn na obytný. Dnes dům č.140 již neexistuje a parcela tvoří proluku mezi Ruskou ulicí a Lázeňským vrchem (foto 12-13). Po stavení zbyla jen torza zdiva v jižním strmém svahu Lázeňského vrchu. V r. 1971 se pokusil Kačura (1979) se správcem muzea v Litvínově J. Dražným určit pravděpodobné místo vývěru, které nakonec lokalizovali do prostoru protileteckého krytu z 2. světové války, což bylo o několik set metrů výše v údolí potoka. Zde ze zavaleného ústí štoly tehdy vytékala (a vytéká dodnes) voda v množství zhruba 0.2 l.s‘. Podle chemického rozboru je to prostá síranová hořečnato – vápenatá voda železnatá hypotonická, kyselá (pH 6.3).
Celková mineralizace byla pouhých 0,3 g.l ‚ s tím, že obsah železa byl 13,7 mg.l‘ a síranových iontů 203,7 mg.l‘. Při odběru dne 14.x.1971 měla voda teplotu 8,7 C. Podobný chemismus vody je obsažen i ve výše zmíněném propagačním letáku ( voda údajně silně radioaktivní). Vzhledem ke shodnému chemismu vody jímané pro lázně svedou z prokazatelného vývěru z krystalinika na úbočí hor, nejednalo se o minerální vodu.
V informačním letáku se píše, že voda vyvěrá z třetihorních uloženin. Podle Kačury pocházela pravděpodobně „ze souvrství podložních jílů a písků, v nichž získávala svou mineralizaci, zvláště díky oxidaci pyritu“. V další práci Kačura (1980) uvádí, že to byla pravděpodobně síranová voda se zvýšeným obsahem Fe,+, vázaná na slojové souvrství. Zánik pramene vztahuje k zaklesnutí hladiny podzemní vody v důsledku hornické činnosti. K tomu možno dodat, že pod zástavbou města se v širším okolí lázní ve dvacátém století netěžilo hlubinně ani uhlí ani jiná nerostná surovina. Kromě toho leží pozemek téměř 150m za výchozem sloje a zřejmě dokonce i nad výchozem podložních písčito-jílovitých sedimentů.
Naproti tomu jen několik desítek metrů odtud byl na Lázeňském vrchu (kde dnes stojí věžové domy) dokumentován výchoz ruly. Pokud se tedy nejedná o mělkou podzemní vodu ze sutí, pak bylo zdrojem přilehlé krystalinikum, resp. jeho zvodněný puklinový systém s víceméně volnou hladinou. Svědčí pro to i zmínka o vyhloubené studni s tykadlovými rozrážkami. S přihlédnutím ke zmíněnému vývěru vody ze štoly (krytu) v rulách výše v úpatí Krušných hor, by je bylo možno v podstatě považovat za obzor mělkých podzemních vod v krystaliniku. Napovídá tomu i chemismus vody, ověřený Kačurou (1979), vykazující velmi slabou mineralizaci, typickou pro úpatní suťové akumulace.
***
Sirnatoželezité lázně v bývalé Lázeňské ulici sloužily od roku 1836, zatímco ulice sama stála již roku 1816. Název Lázeňská ulice byl používán v letech 1872 až 1952. Sirnatoželezité prameny byly do lázní přiváděny potrubím z úpatí kopce mezi nynější restaurací U Partyzána a bývalou Střelnicí. Ještě v nedávné době pramen vyvěral na silnici. Objeven byl roku 1823. Součástí lázní byla také restaurace s kuželníkem a zahradou. Po válce byly zrušeny a dům obydlen nájemníky. Ještě roku 1990 nový majitel nalezl v přízemí vyzděné kóje a ve zdech s původním olejovým nátěrem byly trubky na rozvod sirnaté vody.
Autor nezjištěn (text 1)
PhDr. Libuše POKORNÁ (text 2)
PRUDKÝ Martin (text 3)
Prameny: Sborník muzea v Mostě
