Co by robě v dávných dobách, jsem na povinných procházkách s otcem, směrem na Meziboří na muflony naráželi. Tedy ne do slova,to by dopadlo asi špatně. Pro ně 🙂
Tak jsem zkusil zjistiti více, kde se vůbec u nás tento kyperský sudokopytník vzal a proč už není v naší oblasti k vidění.
Podle slov jednoho známého myslivce, se k nám část mufloní populace zaběhla z rezervace *Jezerka na Mostecku a část ze Saska. Takže vznikl kypersko-česko-sasík…
Zmiňovaný myslivec, podle svých slov, pak sám viděl naposledy muflona v lesích nad Litvínovem kolem r.1975, tedy právě v době mého dětství.
A po r.1989 , kdy se hranice zrušili, si svobodně vybral zemi svého pobytu a totiž Sasko, tedy muflon.(V žádném případě se nejednalo o odsun ani vyhnání :-)).
Takže mám svědka, kdyby mi někdo nevěřil, že tu žili mufloni, a má dvouhlavňovku…
***
Rezervace Jezerka
Do života v rezervaci se zdařile zapojily i některé cizí druhy jako daněk a muflon. Daňci pocházejí z chovu zavedeného Lobkovici již před rokem 1813; obývají hlavně strmé západní svahy. Mufloni zde byli vysazeni v letech 1910 a 1920, roku 1945 se k nim přidalo několik dalších muflonů, zahnaných na území Jezerky ze Saska; lze je pozorovat zejména ve východní části NPR.
Muflon
Muflon (Ovis musimon Pallas, 1762 ) je jediný evropský zástupce rodu ovce.
* Ovis ammon musimon
* Ovis aries
* Ovis aries musimon
* Ovis orientalis musimon Pallas, 1811
Areál rozšíření
V prehistorických dobách žili mufloni na evropské pevnině, jak dosvědčují archeologické nálezy kostí a lebek. V době historické žili už pouze na ostrovech Sardinie a Korsiky. Muflon i jeho nejbližší příbuzný ovce muflonní byli dávno v pravěku domestikováni a byli základem chovu domácích ovcí.
Rozšíření muflonů u nás, kde není pochyb o tom, že šlo skutečně o muflony, probíhalo v druhé polovině 19. století. Nejprve byli vysazeni do Staré obory u Hluboké nad Vltavou, odtud se postupně rozšířili do dalších oblastí. Zejména kamenitých a hornatých, kde si mohou obrušovat neustále dorůstající kopýtka „spárky“.
Potrava
Muflon nepatří mezi vybíravé druhy a spásá i kyselé a tvrdé trávy. V celkovém objemu přijímané potravy tvoří trávy asi 70%, listí stromů a keřů asi 15% a polokeře okolo 10%. Pokud nenajde dostatek a vhodné složení potravy, ohryzává kořenové náběhy lesních dřevin, případně kmeny. Dostal se tedy do rozporu s ekonomickými zájmy člověka. V mnoha oblastech došlo k výrazné redukci nebo dokonce likvidaci muflonů. Muflon je opakem srnčí zvěře, a to nejen z hlediska složení potravy.
Je to typický stádový druh a celý rok žije v různě četných stádech rozdělených podle pohlaví, pouze starší berani žijí raději samotářsky. Základem je rodinné stádo, které vodí stará a zkušená muflonka. Tato muflonka je dobře rozeznatelná podle bílé hlavy. Stádo hlídá s velkou obezřetností. Mufloni mají velmi dobře vyvinutý sluch, čich i zrak a dokážou zaznamenat člověka na vzdálenost více než jeden kilometr.
Rozmnožování
Doba námluv probíhá v listopadu, někdy i v prosinci. Muflončata se rodí asi po 22 týdnech, většinou po jednom, někdy po dvou mláďatech. Mláďata se rodí nejen všem dospělým muflonkám, ale dokonce i silným muflonkám starým pouze jeden rok. Muflončata se rodí již počátkem března a samičky během jara a léta tak fyzicky vyspějí, že koncem roku již přichází do říje. Tyto muflonky pak přivádějí na svět mláďata koncem června. Hlas mufloní zvěře je podobný hlasu ovcí, je to krátké bečení, které již z dálky označuje táhnoucí či pasoucí se tlupu. Varovným signálem při vzrušení je ostré syknutí. Mufloní zvěř má na hlavě rohy, toulce a od paroží jelenovitých se liší tím, že se neshazují, stále přirůstají a jsou produktem kůže jako srst či spárky a nemají charakter kosti. Velké, silně vyvinuté rohy nosí pouze mufloni, kteří je používají při soubojích. Mnohé muflonky je nosí také, jsou však malé nejvýše 16cm dlouhé. Povrch toulců je vrubován a podle vrubů lze poznat věk muflona.
